Pomáhala budovat současnou tvář filmového festivalu v Karlových Varech. A od roku 1994, kdy pro něj začala pracovat, je sama jednou z jeho nejvýraznějších tváří. Eva Zaoralová sice vystudovala jazyky, ale do Varů jezdila jako novinářka už od počátku sedmdesátých let, tehdy pochopitelně vše vypadalo úplně jinak.

Zaoralová ale také znala ty největší festivaly v Benátkách či v Cannes. A hned když se dostala do vedení toho karlovarského, v půli devadesátých let spolu s Jiřím Bartoškou svedla krátkou bitvu s konkurenční akcí Zlatý golem, která chtěla do Prahy přetáhnout kvality rodící se moderní podoby lázeňského festivalu a také jeho prestižní zařazení do festivalové kategorie A.

Po vyhrané bitvě už žádný výraznější otřes nepřišel. Dnes, tedy v pátek, karlovarský festival vstupuje do své šesté dekády a „paní doktorka“ Eva Zaoralová stále zůstává v jeho vedení.

HN: Jaký byl festival, když jste do Karlových Varů přijela poprvé?

Začala jsem do Varů jezdit jako redaktorka Filmu a doby. V roce 1970, kdy jsem tam byla poprvé, byl šéfredaktorem doktor Antonín Novák, který jinak psal a byl známý pod pseudonymem Jan Žalman. On byl přední osobnost tehdejší intelektuální a novinářské elity. Už ale docházelo k normalizaci – já jsem na festivalu nebyla v roce 1968, kdy prý byl poněkud jiný, byl cítit vzduch určité otevřenosti. No ale dlouho to netrvalo…

V sedmdesátém roce už bylo vše „při starém“ a já jsem ty okolnosti popravdě ani moc nezkoumala. Přijela jsem, splnila svou novinářskou povinnost, dívala se na filmy – jen na ty, na které jsme tehdy byli vpuštěni, ale abych se ptala, jaké bylo pozadí? My novináři a novinářky, kteří jsme nesouhlasili s režimem a bydleli jsme v hotelu Horník, jsme to brali tak, že děláme jen to, co musíme. A chodili jsme na procházky. Celá ta sedmdesátá a osmdesátá léta jsem ve Varech chodila po kopcích.

O úroveň soutěže jsme se příliš nestarali, předpokládali jsme, že bude špatná. A ona také víceméně byla. Sem tam se našlo něco zajímavějšího. Snažila jsem se dělat rozhovory s francouzskými herci, nebylo jich mnoho, ale byli tam. Třeba Jean-Claude Brialy a další. Tehdy ještě běhalo v našich kinech poměrně dost slušných filmů z Francie, třeba snímky Françoise Truffauta, to vše pro mě bylo jako pro novinářku zajímavé. Náš názor o filmech, zejména českých, jsme stejně nemohli psát. A že byly nějaké problémy – jako se stalo ohledně ceny pro snímek Kes režiséra Kena Loache –, jsme se dovídali až zpětně.

Když jsme začali dělat festival s panem Bartoškou, už se o všem dalo otevřeně mluvit v tisku, to byla jiná situace. Ale atmosféra v 70. letech byla velice mdlá. Novináři se většinou snažili dostat na nějakou recepci, ty pořádali často Francouzi, protože tehdy měl festival hodně kontaktů s Francií.

HN: Nemrzí vás, že jste se kritickému psaní více nevěnovala v době, kdy už se mohlo psát svobodněji?

To víte, že mně to vadilo a do dneška vadí. Ve chvíli, kdy jste se tehdy jako novinář projevoval kriticky vůči festivalu, narazil jste na potíže. A pokud jste nechtěl narazit, zdržoval jste se přehnaně kritických soudů. Dneska kdejaký novinář napíše, jak byla ve Varech špatná soutěž, to se tehdy moc nemohlo. Byli novináři, kteří využívali svého postavení, ale ti byli vesměs v komunistické straně a klaněli se u vrbiček. To jsem nedělala.

HN: Často vzpomínáte, jak vás hluboce ovlivnil film Federika Felliniho Silnice. Stává se vám i teď, kdy pracovně vidíte stovky snímků ročně, že vás něco takto silně zasáhne?

Naposled třeba Mládí od Paola Sorrentina a předtím jeho Velká nádhera. Fellini mi byl blízký v tom, jak pojímá svět, a to, co dělá Sorrentino, není napodobování, ale v jistém smyslu pokračování fantazie a imaginace, kterou měl Fellini a které jsem si na něm cenila. I Sorrentinovy předchozí filmy, třeba Božský, mi připadaly velmi pozoruhodné. Vše jsou to filmy do značné míry stylizované, podobně jako ty Felliniho. Já jsem nikdy nezbožňovala realismus, vážila jsem si ho, třeba politického filmu, který byl v módě v Itálii 70. let – jako filmy Petriho, Rosiho či Lizzaniho. Ale rozhodně mě nedokázaly strhnout.

HN: Proměnil se nějak váš filmový vkus?

Určitě byly filmy, kterými jsem pohrdala, a proměnilo se to. Ale neřeknu vám teď konkrétní titul. Spíš se mi stává, že mi filmy, kterých jsem si cenila, po čase připadají vyčpělé. Můj filmový vkus se asi trošku vyvíjel. Nestudovala jsem estetiku či filmovou vědu a nyní jsem obklopena už od začátku festivalové kariéry lidmi, kteří právě filmovou vědu dělají a nutno uznat, že mají daleko větší teoretickou průpravu.

Já jsem studovala pod vlivem ždanovovské estetiky, takže jsem si tehdy zvykla posuzovat věci z hlediska marxistického a moc toho nevím o současné teorii filmu. Ale mohu říci, že i tak jsem vkus měla vždy velmi dobrý, nikdy se mi ani při zpětném pohledu nelíbily kýčovité věci, až na některé případy přiznaného, záměrného kýče.

Pořád si doplňuji vědomosti, k tomu jsem se naplno dostala teprve, když jsem začala pracovat pro festival. Moje původní ctižádost byla překládat. Studovala jsem francouzštinu, posléze i italštinu a ideální mi přišlo moci překládat literaturu, byť jsem se přiživovala i překladem různých odborných textů, třeba scénografických. V mládí jsem často tlumočila, dokonce i kabinově, to bych dnes už vůbec nedokázala. Ale tehdy byly požadavky na odbornost překladatelů nižší.

Také jsem psala pro časopis, který vycházel jen v zahraničí, tíhla jsem k vyjadřování slovem. Spolupracovala jsem i s časopisem Světová literatura, s Odeonem a Mladou frontou, pro něž jsem dělala řadu překladů, na něž jsem docela pyšná. A do kritiky jsem se pouštěla spíše povrchně, psala jsem do deníků, do Svobodného slova. Ono to ani moc nešlo, když se vám nějaký autor zdál blízký, tak se o tom většinou nedalo moc mluvit, krásně to vyjadřuje průpovídka o nastavování zrcadla ve filmu Vesničko má středisková.

HN: Přemýšlela jste nad tím, jestli vám festival něco vzal?

Musela jsem obětovat rodinný život a nevěnovala jsem se příliš svým vnukům. Když jsem začala pracovat pro festival, nejstaršímu byla dva či tři roky. A druzí dva vyrůstali tak říkajíc za pochodu. Ale neztratili jsme kontakt. Obdivuji svoji dceru, která s nimi zůstala doma a začala je vychovávat i vzdělávat. Po této stránce mi festival asi něco vzal, ale dala jsem si to vzít dobrovolně. Protože jsem byla ráda, že dělám to, co se mi líbí a co mi jde, tak jsem vůbec neprotestovala.

HN: A vštěpovala jste dětem či vnoučatům lásku k filmu?

Spíš jsem jim vštěpovala zájem o dobrý film. Třeba moji vnuci vyrůstali se Žlutou ponorkou a s podobnými filmy, ale víc na tom má zásluhy moje dcera, která je filmová nadšenkyně a dobře film zná, i když v něm pracovala jen krátce. Dělala skriptku, dokud neměla děti. Má kontakt s lidmi od filmu, dovede ho ocenit, ale vzdala se budování kariéry.

HN: Co pro vás film znamená? Věříte, že může měnit společnost, jako se o tom hovořilo v šedesátých letech? Festivaly dnes mají důležitou roli jako distribuční kanál. Ale je film společensky důležité médium?

To určitě ano, ale že by dokázal něco změnit, to myslím, že ne. Dokáže však formovat vkus i etické postoje lidí. Patrně díky tomu si spousta diváků, kteří začali jako mladí jezdit do Karlových Varů, vypěstovala zálibu v určitém typu filmu a na nich pak mohou profitovat distribuční společnosti jako Aerofilms či Artcam. Ale bohužel ten rozkol mezi vkusem a politickými zájmy lidí je tak veliký, že festivaly formují jen určitou vrstvu diváků, zdaleka neovlivňují ty, kteří o tom nepřemýšlí a chodí do kina jen na senzace či akční filmy. Takových je bohužel převaha.

Měla jsem rozepře s různými lidmi, třeba s Ondřejem Zachem, dnešním šéfem HBO, který tvrdil, že film neformuje nevkus, že nepodněcuje agresivitu, zkrátka že nemá vliv na charakter člověka. Já si myslím, že má. Je pravda, že člověk v základu pevný a neporušený se nedá změnit třeba fašistickým filmem, ale vezměte si, kolik lidí se nechá strhnout fašistickými idejemi během uprchlické krize.

HN: Je v tom film nebezpečnější, protože je třeba působivější?

To asi ne. Tím, jak působí vizuálně i auditivně, je působivější. Ale když se podíváte na hudební skupiny, ty mohou mít na lidi podobný vliv.

HN: Netrápilo vás někdy, že festival v Karlových Varech, jakkoliv patří do prestižní kategorie A, přece jen nemůže mít podobný vliv jako nejprestižnější trojice Benátky, Cannes či Berlín?

Když jsem ve Varech působila jako umělecká ředitelka, samozřejmě mě to trápilo, ale brala jsem to jako danou skutečnost. A nikdy jsem si nedělala iluze, že by mohly být na úrovni Cannes. Ale bylo důležité udržet si kategorii A, byť spousta lidí byla i proti. Třeba A. J. Liehm říkal při každé příležitosti, že trvat na kategorii A je nesmysl. Jenže ta kategorie dává festivalu určitý společenský status, který je důležitý i z hlediska udržení ekonomické stability.

Ze začátku se nám stávalo, v devadesátých letech a možná i později, že jsme rezervovali tři řady pro sponzory a ty zůstávaly prázdné. Ale i sponzoři či jejich reprezentanti se naučili ocenit dobrý film. Samozřejmě že stojí i o to, aby viděli nějaké osobnosti, celebrity. Jak já, tak pan Bartoška, ale i mladší kolegové to berou tak, že je vždy výborné získat pro festival zajímavé osobnosti, ale rozhodně neklesat na úroveň davu. Nikdy jsme se nesnažili zvát kohokolivjen kvůli jeho popularitě. Vždy nám šlo hlavně o lidi, kteří filmy dělají. Vždy jsem si nejvíc cenila tvůrců, režisérů. A mladší kolegové jako současný umělecký ředitel Karel Och objevují tvůrce i z jiných koutů světa, přivádějí osobnosti odjinud a udržují jakýsi modus rovnováhy mezi tím poučným, co festival skýtá, i tím zábavným.

Jestli nás něco vždy štvalo, tak ataky bulvárních časopisů, které vždycky na festivalu hledaly jen tu zábavnou stránku, vykládaly, že tam jsou jenom pitky. To samozřejmě můžete najít i v Cannes, i tam jezdí lidé jen kvůli recepcím a večírkům.

HN: Když jste předávala pozici umělecké ředitelky Karlu Ochovi, chtěla jste si prostě odpočinout, nebo jste také uvažovala o tom, že současný film je jiný a že by festival měli vést mladí?

Šlo o souhru různých okolností, ale říkala jsem si, že po letech, co stojím v čele programu, tak došlo i ke změnám technologickým, měnily se nosiče. V mých začátcích jsme dostávali videokazety, potom přišla DVD, dneska už chodí hlavně internetové odkazy, což samozřejmě usnadňuje práci s filmy, které nám jsou nabízeny. Ale v roce 2010 jsme začali mít první zkušenosti s digitálními projekcemi, a to je oblast, která už je mi cizí.

A modernizuje se i vnímání filmových stylů. S postupem času jsem se naučila vnímat některé režiséry, které bych dříve nezařadila do programu už proto, že jsem je ani neznala.

I Cannes a Benátky se proměnily, Karlovy Vary samozřejmě také, a je dobře, že je dělají lidé, kteří se pod mým vedením formovali, ale dnes jsou dál než já.

HN: Dokážete filmem relaxovat? Nestala se z toho jen rutina? Nebo utíkáte ve volném čase z filmového prostředí?

Nedá se říct, že bych utíkala. Nechodím vůbec na distribuční hity, ty znají lépe moji vnuci. Ale u filmu si nepochybně stále dokážu odpočinout. Vždy se ráda v televizi podívám na Někdo to rád horké či jiné filmy Billyho Wildera i dalších, řekněme odpočinkových režisérů.

Ale nejdůležitější, i na festivalech, jsou pro mě filmy, které mě překvapí. Ráda jsem se třeba loni v Benátkách koukala na Dánskou dívku či na Carol, ale opravdu mě tam zasáhl nový snímek Amose Gitaie Rabin, rekonstruující poslední den velkého izraelského politika. Jde vlastně o dokument, ale nesmírně zajímavě vyprávěný a o věcech, které neznáte. Takovéto filmy mám radši než ty oddechové.

HN: A u čeho ráda odpočíváte kromě filmu?

No leda u knížky, ale na nočním stolku mám dvě italské knížky a ty jsou filmové. Pětisetstránkovou bichli rozhovorů režiséra Giuseppa Tornatoreho s režisérem Franceskem Rosim. A druhá je o smrti Pasoliniho, tu jsem si koupila nedávno v Itálii. To je můj odpočinek. Pravda je, že vůbec nečtu literaturu, kterou jsem četla dřív. Film se stal mým denním chlebem.

HN: Jak vnímáte to označení paní doktorka, z něhož se stalo takřka vaše druhé jméno?

To je věc, která pramení z uspokojení pana Bartošky. V roce 1995 jsme karlovarský festival dělali trochu natruc pražskému Zlatému golemovi. Začal mi tak říkat, protože byl hrdý, že má v týmu doktorku filozofie. Jenže od té doby těch doktorů filozofie je daleko víc. Ale vžilo se to, i tím, že jsem byla nejstarší. Ti mladí jako Ivana Novotná, Daniela Staníková, Julietta Zacharová či později Karel Och si natolik zvykli říkat paní doktorka, že měli ostych mi říci jinak.

HN: A štve vás to, nebo vám to lichotí?

No ne, mě to rozčiluje. Kdykoliv mohu, říkám, prosím vás, jmenuji se Zaoralová, nebo mi říkejte paní Evo. Někteří už na to přistoupili. Nová redakce Filmu a doby, s níž nyní spolupracuji, to jsou lidé, kteří jsou mi tak ochotní říkat, protože nejsou vychovaní festivalem. Ve Varech si kvůli panu Bartoškovi na to zvyklo publikum, tak jsem prostě paní doktorka.

HN: Dostala jste řadu cen, na co jste opravdu pyšná?

Na francouzský Řád literatury a umění jistě ano. Tedy první stupeň je rytíř Řádu umění a literatury, ale já už mám teď druhý stupeň. Jsem nyní důstojník. Jenže slovo důstojník mi připadá méně pěkné než rytíř. Takže stále říkám, že jsem rytíř. Na to samozřejmě jsem hrdá, to je řád, na který jsou jeho nositelé hrdí i v cizině. Ten se tak často neuděluje.

Dostala jsem i polský prezidentský řád, vůbec nevím, jak jsem si ho zasloužila. Ve francouzské oblasti snad nějaké zásluhy opravdu mám. Ale vnímají to stejně pouze velvyslanci, kteří mě zvou na různé recepce. Partneři ze společnosti UniFrance to například nijak neregistrují.

Související