Od naší spolupracovnice v Curychu – Umění je práce jako každá jiná, tvrdí Christian Jankowski. Sám je umělcem a nyní především kurátorem letošního mezinárodního bienále současného umění Manifesta, které se koná ve švýcarském Curychu do 18. září.
Prestižní putovní přehlídce dal Jankowski název Co dělají lidé pro peníze? a myslí to bez ironie. Třicet umělců propojil s osobami, které v Curychu vykonávají různé profese. Vystavená umělecká díla jsou tak výsledkem partnerství tvůrce a "pracovníka".
Současné umění může být podle Jankowského autonomní, nemusí komentovat politickou situaci ani se vůči něčemu vyhraňovat. A tak se Manifesta stala velkou otevřenou dílnou a konečně s lehkostí vyprostila nečitelné a nepochopené umění z ghetta pro "vyvolené".
Třicet nových věcí, tedy uměleckých kousků či projektů, je umístěno v hlavních výstavních prostorách Kunsthalle a Helmhausu a rovněž na vybraných místech města, která souvisejí s profesí umělcova partnera. Například v nemocnici, na univerzitě, na hřbitově, v hotelu, u zubaře, v bufetu.
K těmto projektům je připojena historická část − výběr prací vyjadřujících se k podobným tématům, a velký "biják" dokumentů natočený během vzniku speciálních děl pro letošní Manifestu, který funguje jako plovoucí satelit na jezeře, jenž je zároveň plovárnou.
Dokumenty točili studenti curyšské filmové školy, kteří doprovázeli jednotlivé umělce po dlouhý čas příprav − takový "návod k použití Manifesty". Jemu zároveň slouží výrazný vizuální manuál komunikačního designéra Ruediho Baura připomínající zjednodušené figury britského umělce Juliana Opieho. Manifesta jejich prostřednictvím pochoduje po celém městě.
Manifesta řeší podíl práce na polidštění umělce
Nejčastěji probírané téma od prvního dne otevření Manifesty byl a dosud je "smrad". V jedné z uzavřených místností Kunsthalle leží na dřevěných paletách o rozloze 160 metrů čtverečních kvádry zpracovaného kalu z místní čističky, vyprodukovaného za jeden den provozu celého města.
Umělec Mike Bouchet spolupracoval s inženýrem z čističky, který měl kontrolovat proveditelnost autorových představ. Odborník si myslel, že půjde o jednorázovou akci, ale vysušený a slisovaný zapáchající kal má být prezentován několik měsíců.
Instalace symbolicky a kontroverzně připomíná, jak celá populace Curychu přispěla k vytvoření uměleckého díla a lapidárně nás vrací k problémům, které denně řešíme.
Zatímco se na kritických blozích řeší, jak umění rezignuje na kritiku centra evropského byznysu či "vykořisťování" umělců a dobrovolníků, většina médií se už v titulcích článků vtipně ptá, jestli Manifesta ještě smrdí a jak dlouho ještě smrdět bude.
Kurátor Jankowski si je dobře vědom neexkluzivity umění pro většinovou společnost, a proto záměrně zneužívá obecně oblíbená povolání k umělecké prezentaci. To mu také někteří kritici vytýkají a ptají se, proč mezi profesemi chybějí uklízeči, pokladní ze supermarketů a co teprve nezaměstnaní.
Jankowski se ale záměrně brání sociální a politické kritice a spíš se porozhlíží po výtvarné scéně cizíma očima. Jako umělec je známý sebeironickým přístupem. V současné době jsou například k vidění jeho neonové komentáře v curyšském Haus Konstruktiv, jež glosují artistní formy geometrické abstrakce slovy, která slýcháváme na vernisážích od sběratelů se sklenkou šampaňského v ruce: Good, very very good…
Manifestu zase doprovázejí kreslené vtipy Pabla Helguera, které všem z umělecké scény mají usnadňovat jejich roli outsiderů. Například: Dva pralidé se potkávají se sklenkami vína před jeskyní s kresbami a sdělují si, že Lascaux bienále bylo lepší…
Manifesta potřebuje jako každá megapřehlídka své trháky. A má je − kromě neplánovaného zápachu − v podobě mediálních figur. Jedním ze třiceti zúčastněných umělců je francouzský spisovatel Michel Houellebecq, známý cynickými analýzami společnosti a předpovědí islámského převzetí moci ve Francii v demokratických volbách. Houellebecq spolupracoval s prestižním curyšským lékařem ze soukromé kliniky Henrym Perschakem, jenž má pověst arogantního snoba.
Spisovatel si nechal provést řadu vyšetření a vystavil estetické počítačové obrazy své hlavy a tělesných orgánů. Na klinice jsou zase návštěvníkům Manifesty k dispozici veškeré výsledky vyšetření včetně ultrazvuku, EKG a krevního obrazu. Je Michel Houellebecq O. K.? ptá se projekt. Na to je těžká odpověď − aspoň pro diváka. Perschak si myslí, že "uvnitř Michela je něco", co on jako lékař pomohl přinést na světlo.
Za další uměleckou star Manifesty můžeme považovat Maurizia Cattelana, provokativního italského sochaře, který neváhal svou skulpturou zneuctít i papeže. Tentokrát spolupracoval se slavnou paralympijskou šampionkou na vozíku Edith Wolf-Hunkelerovou, již nechal projíždět po hladině jezera. Jak krásné, symbolické, humánní, ale nevěrohodné.
Satelitní výstavní místa Manifesty jsou rozeseta po celém městě a jejich dostupnost je různě limitována. Návštěvník se dostane sice i do zubařské ordinace, do kadeřnictví pro psy nebo přípravny nebožtíků, ale najednou se smysl tvůrčí spolupráce umělce a jiné profese ztrácí v násilné konstrukci významu a samoúčelnosti.
Například český autor Jiří Thýn spolupracoval s místní patoložkou a vznikla krásná instalace nazvaná Hledání monumentu, která ovšem s patologií nemá nic společného, stejně jako satelitní instalace citátů na oknech v univerzitní nemocnici. Patoložka nakonec nakreslila automatickou kresbu, kterou Thýn převedl do neonu.
Česká účast na Manifestě je letos úctyhodná: kromě Thýna zde najdeme práce Romana Štětiny, Jiřího Skály a Matyáše Chocholy, který se díky spolupráci s boxerem, jehož úderům nastavoval hroudy keramické hlíny, stal mediálním miláčkem.
"Jsem klaun a sbírám okamžiky," cituje kurátor Christian Jankowski v katalogu Manifesty románového hrdinu německého spisovatele Heinricha Bölla. Okamžiky, které se nás dotýkají, inspirují nás, odhalují nás… Každý máme jiné, mnohé vůbec nenajdeme. Jednou takovou kolekcí okamžiků je i Manifesta, která se letos nebere tak vážně, jak by se od ní možná požadovalo.
Manifesta řeší podíl práce na polidštění umělce
