Ten indický novinář měl před dvěma měsíci v autobuse, odjíždějícím z filmového festivalu v Cannes, jasno. "Uvidíme se v Karlových Varech, to je opravdový letní festival, nikoli tahle snobárna," vyjádřil své sympatie. Na něco podobného narážel loni v Karlových Varech německý režisér Dietrich Brüggemann, když přirovnal místní atmosféru k rockovému festivalu.

Karlovy Vary dnes vstupují do druhého "půlstoletí" své existence, po pěti letech pod vedením uměleckého ředitele Karla Ocha se sympaticky soustřeďují na teritorium střední a východní Evropy, a budují si tak lokální i mezinárodní význam, neboť nelze hrát přetahovanou o soutěžní tituly s velikány ze "svaté festivalové trojice" Cannes−Benátky−Berlín.

"Nikdy jsem si nedělala iluze, že by mohly být na úrovni Cannes," komentuje pozici Karlových Varů umělecká poradkyně a bývalá umělecká ředitelka Eva Zaoralová.

Karlovy Vary sice od roku 1957 − byť s přestávkami − patří do prestižní kategorie A, která dnes čítá 15 festivalů. Mají vlastní soutěž, jíž se účastní převážně premiérové tituly, které nesoutěžily na jiných přehlídkách, a tudíž má festival vliv na celosvětové filmové dění. A díky nedávným změnám si buduje pozici především jako brána "z východu do světa."

Karel Och posílil význam soutěže Na východ od západu, která se nově soustřeďuje jen na debuty a druhé filmy z regionu, a tato taktika přináší první plody. Polský režisér Tomasz Wasilewski tuto "druhou" karlovarskou soutěž před třemi lety vyhrál a se svým následujícím filmem už letos usiloval o Zlatého medvěda v hlavní soutěži berlínského festivalu. Jeho Spojené státy lásky tam získaly cenu za scénář a k vidění nyní budou i ve Varech. Kruh se uzavřel.

Podobně je tomu s ruským režisérem Ivanem Tverdovským, jehož syrové sociální drama Nápravná třída patřilo k nejvýraznějším titulům předloňské karlovarské sekce Na východ od západu. Letos to opět vypadalo, že jeho novinku získá některý z největších festivalů. Ale Tverdovského snímek Zoologie, v němž hlavní hrdince naroste ocas, se nakonec zařadil k nejočekávanějším titulům letošní hlavní soutěže v Karlových Varech.

"Mladší kolegové jako umělecký ředitel Karel Och objevují tvůrce z jiných koutů světa, přivádějí osobnosti odjinud a udržují jakýsi modus rovnováhy mezi tím poučným, co festival skýtá, i tím zábavným," přibližuje dnešní charakter akce Eva Zaoralová. Tato strategie přináší zájem fanoušků, ale i narůstající prestiž.

Karlovy Vary patří k nejstarším festivalům na světě a zažily i krušné roky. O prvním ročníku karlovarského filmového festivalu referoval v roce 1946 Jiří Brdečka v časopise Kino a srovnával je se zaniklým festivalem ve Zlíně. "Vůbec to v Karlových Varech víc připomíná mile vzrušené ovzduší zlínských filmových žní blahé paměti. Když už o nich mluvím, musím říci, že na tomhle festivalu chybí něco, bez čeho se ten protektorátní podnik neobešel: filmoví fanouškové."

Tehdy festival začal "bez lidí" spíše jako gesto národní politiky než jako filmová přehlídka. Jak pravil během zahájení prvního ročníku básník a sekční šéf na ministerstvu informací Vítězslav Nezval, festival chtěl do "krásných končin naší vlasti vztyčit symbolický prapor nové krásy a nového ducha naší i cizí současné filmové tvorby".

Tady není snobárna

O prestižní "áčkový" status se ale Karlovy Vary musely hned od konce padesátých let dělit s nově vzniklým festivalem v Moskvě. Během rezignované atmosféry normalizace sedmdesátých a osmdesátých let pak kina mnohdy zela prázdnotou. I přesto zde v roce 1970 navzdory politickým tlakům ve prospěch sovětského filmaře Sergeje Gerasimova zvítězil snímek Kes britského režiséra Kena Loache. Ten dnes patří ke světové špičce a letos za film Já, Daniel Blake získal v Cannes už svou druhou Zlatou palmu.

Rovněž v novodobé historii Karlových Varů v půli devadesátých let přišlo krátké období šarvátek o kategorii A s novým pražským festivalem Zlatý golem, který však měl jepičí život.

Občas jsou slyšet stesky, že dnes se už v Karlových Varech neobjevují velká jména, jako když v roce 2001 byla v soutěži uvedena Amélie z Montmartru režiséra Jeana-Pierra Jeuneta. A byť je pravda, že známí filmaři jako Brit Ben Wheatley či Maďar György Pálfi se v posledních letech uvedli v karlovarské soutěži jen svými slabšími snímky, festival si alespoň postupně buduje pozici, kdy může nové hvězdy sám nacházet.

A letos bude v Karlových Varech o Zlatý glóbus soutěžit přinejmenším jeden světoznámý tvůrce, maďarský filmař Szabolcs Hajdou, jehož Bílé dlaně z roku 2006 patří k nejlepším festivalovým dramatům uplynulé dekády. Jeho novinka Rodinné štěstí má být komorní studií dvou rodin, které okolnosti svedou do jednoho bytu.

Už v Cannes se v kuloárech kritici i filmoví profesionálové vyptávali, jak je to s posledním filmem nedávno zesnulého klasika československé nové vlny Jana Němce, zda bude dokončen a kde bude uveden. Němcův poslední, autobiografický snímek Vlk z Královských Vinohrad dokončili jeho spolupracovníci a v Karlových Varech bude mít světovou premiéru zítra.

Pryč jsou časy sedmdesátých let, kdy byla i podle Evy Zaoralové, která se akce tehdy účastnila jako novinářka, soutěž nevalná. "Chodili jsme na procházky. Celá ta sedmdesátá a osmdesátá léta jsem ve Varech chodila po kopcích," vzpomíná s nadsázkou nynější umělecká poradkyně.

Jestliže festival začal po válce jako symbol národní identity či vyjádření protiněmeckého směřování země a v období normalizace dostával jeho "nadnárodní" ráz poněkud jinou podobu, než by si filmoví diváci přáli, dnes se ze zacílení Karlových Varů na region bývalého východního bloku stává nová přednost.

Již během dneška se začne ukazovat, jaký ráz ta letošní karlovarská "zoologie" bude mít a kam až doroste onen filmový "ocas" letošních soutěží.

Tady není snobárna