Hlavní hvězdou letošního, 28. ročníku mezinárodního festivalu Tanec Praha je španělský tanečník a choreograf Israel Galván. Na prknech karlínského divadla vystoupí dnes a zítra v choreografii La curva, v níž objevuje společné kořeny současné vážné hudby s tradičním flamenkem.

Galván je označován za jednoho z největších tanečních inovátorů současnosti, za odvážného experimentátora, flamenkového freestylistu, génia, který obrací tradiční flamenco naruby. Jeho specialitou jsou nečekaně dlouhé momenty nehybnosti, v nichž jako by zastavoval čas a tančil jen myšlenkami v koncentrovaném tichu. Tančí s duchy, říká o něm jeho dcera.

Tanečníci tradičního flamenka s dramatickou intenzitou zadupávají obrovské množství energie do podlahy. Galván je jiný − vznáší se. Jeho tanec je lehounký a ukrutně hbitý, střídá klid a rychlost tak, že oko ztrácí kontrolu a není si jisté, co vidělo. Někteří Galvána díky hravosti a schopnosti pohybovat se vzdušně prostorem srovnávají s Fredem Astairem. Objevuje se dokonce i připodobnění k Michaelu Jacksonovi, s nímž jej pojí ostrost a vyhrocenost gest a výrazný pohyb pánví.

Pověstné je Galvánovo pohroužení a koncentrace, z níž vystřeluje nejen taneční pohyb, ale i šepoty a výkřiky. Silně meditativní povaha jeho vystoupení připomíná šamanský rituál. Přitom je Galván vytříbeně sebeironický, až groteskní. Tím se také vzdaluje klasickým rysům flamenka, které se občas bere příliš vážně.

Smysl pro absurditu přivedl Galvána například ke zpracování Kafkovy Proměny − spatřil v Řehoři Samsovi svoji podivínskou povahu se sklonem k izolaci. Jeho osobité tlumočení kafkovského tématu v choreografii La metamorfosis v roce 2000 jasně naznačilo, jak originální jeho tvorba je. Následovala další stylově a žánrově těžko zařaditelná díla, jako například Arena − překvapivý výklad kultury býčích zápasů, nebo osobitá interpretace apokalypsy v choreografii El final de este espado de cosas, redux, která měla premiéru na Flamenco Biennale Seville. K vážným tématům neměl Galván nikdy daleko − jeho poslední dílo Lo real/Le réel/The Real z roku 2012 se věnuje romské genocidě během druhé světové války.

Když pocházíte ze Sevilly, chcete být fotbalistou nebo tanečníkem. Když jsou ale oba rodiče tanečníky flamenka a matka s vámi tančí ještě dříve, než se narodíte, musí fotbalista stranou. Přesto trvalo, než se Galván vydal v rodičovských stopách.

Až v 17 letech objevil v tanci prostředek, který mu umožňoval komunikovat se světem. Po několikaletém angažmá v Compañia Andaluza de Danza založil vlastní soubor. Dnes je rezidentním umělcem prestižního pařížského divadla Theatre de la Ville.

V Praze vystoupí v doprovodu experimentální skladatelky a klavíristky Sylvie Courvoisierové, zpěvačky původních flamenkových písní cante jondo Inés Bacánové a body perkusionisty Josého Jiméneze Santiaga, zvaného Bobote.

Nová hudebně-taneční kompozice se odvolává k odkazu avantgardy minulého století, jmenovitě ke kontroverznímu tanečníku flamenka Vincentu Escudertovi, který provokoval Paříž dvacátých let imitací zvuku hroutící se pyramidy kovových židlí. Galván se v ní klaní celé éře modernismu.

"La curva se zrodila z mého souznění s tichem, z mojí potřeby zrušit strukturu tradičních flamenkových recitálů, v nichž jsou píseň, hudba a tanec důvěrně provázány. Chtěl jsem vidět každý prvek zvlášť a ukázat to ticho mezi nimi," říká Galván o kompozici, kterou uvidí pražské publikum v Hudebním divadle v Karlíně.