Více dějepisu na vztek Semelové

Těžko najít ve školním dějepise oblast, kde vzniká více zajímavých projektů a výukových materiálů než k tématu moderních a soudobých dějin. Nouze o učebnice už dávno není, spousta státních i neziskových institucí se věnuje druhé půlce 20. století. Českou počítačovou hrou roku je "Československo 38−89: Atentát", ve které se přenesete do klíčového okamžiku českých moderních dějin. Přesto dějepis na základních a středních školách není stále v takové formě, v jaké by měl být. Podle zprávy školní inspekce desetina středoškolských učitelů skončí invazí v roce 1968, pětina to dotáhne k sametové revoluci, polovina do 90. let a zbytek odvážných tam, kam by se měli podle metodiky ministerstva školství i zdravého rozumu dostat − do první dekády 21. století.

Kde je problém? Jeden je bezpochyby v oné zákeřnosti školního dějepisu, kdy si škola jednou vytvoří osnovy (respektive školní vzdělávací programy), ale ta proklatá historie utíká stejně kupředu a množí se další milníky. V průzkumu mezi učiteli se proto ukazuje, že většina nechce jít dál než do 90. let (někteří opatrníci ani přes rok 1945). A děti vůbec nebrblají − zajímá je dle šetření inspekce nejvíce posouvání tanků po školní mapě za 2. světové války. A s tím souvisí druhá potíž školního dějepisu − z vylodění v Normandii si toho mnoho pro dnešek nevezmeme. Z každodennosti v normalizaci, dějin polistopadové rekonstrukce kapitalismu či evropské integrace však ano. A to za školní dějepisáře rozhodně neodčiní občanská výchova. Ta má jiná východiska. Jen dějepis ve vzdělávacích programech školy zprostředkuje studentovi onu detektivní činnost, jak že to vlastně bylo (respektive který z výkladů je pro něj nepřijatelnější).