Elektra od skladatele Richarda Strausse je snad tou nejintenzivnější, nejnáročnější operní rolí, jakou si lze představit. Sotva se rozhrne opona, titulní postava, sžíraná zármutkem i hněvem, začne ve vysokém rejstříku zpívat o pomstě. Na to, co následuje, má zkušenosti a výdrž málokterá pěvkyně.

"V hodině a tři čtvrtě Elektry je kondenzováno tolik, co postava Brünnhilde zažije za celý Wagnerův Prsten Nibelungův," říká britská dramatická sopranistka Susan Bullocková, která bude Elektru od pozítří zpívat v pražském Národním divadle. "Několik let jsem ji teď nezpívala, už mi Elektřiny myšlenky začínaly lézt na mozek," vysvětluje.

S Bullockovu do Prahy přijela celá britská "úderka". Roli v inscenaci dostal také její manžel, tenorista Richard Berkeley-Steele, jenž zazpívá krále Aigistha. A režie se ujal Keith Warner, který s Bullockovou spolupracuje od 80. let, kdy spolu působili v anglickém National Theatre.

A protože jako dirigenta si pražské Národní divadlo vybralo Němce Rolanda Böera, půjde o shluk talentů, jaké v pražské opeře nebývají často k vidění. Existuje ale ještě jeden důvod, proč si Elektru nenechat ujít: po poslední inscenaci se pražská Státní opera, kde mimochodem Richard Strauss kdysi sám dirigoval, na dva roky zavře kvůli rekonstrukci.

Susan Bullocková zpívala Elektru poprvé roku 2002 a od té doby ještě čtrnáctkrát. "Můžete ji vnímat jako bláznivou ženskou, která celý den ječí, ale Elektra je víc," říká pěvkyně, která hrdinku chápe jako "poškozenou, zranitelnou, zneužívanou a zoufale osamělou dívku". Nejtěžší je prý v Elektře tyto polohy najít a ve zpěvu je zdůraznit, aby postava působila sympaticky.

Ještě víc než o sympatie publika jde Bullockové o hudbu, kterou mnozí posluchači Elektry považují za skoro násilnou, atonální a s postupujícím časem čím dál víc hektickou.

Když o tom Bullocková mluví, vytahuje rozpadající se partituru, do které si čmárá poznámky už čtrnáct roků. A hned od Elektřina úvodního monologu ilustruje, kolik se takřka ke každé notě hrdinčina projevu váže nuancí a barev.

Bullocková bývá označovaná za světovou operní pěvkyni, sama se ale v prvé řadě považuje za herečku. "Herectví mě na opeře nejvíc přitahuje, také je nejtěžší," říká Bullocková, podle níž dnes lidé v televizi a v kinech vidí čím dál kvalitnější herectví. Operní pěvci se proto už nemohou spoléhat, že divák si řekne: Ale vždyť je to jen opera… "Mají právo vidět stejně kvalitní herectví i na operním jevišti," míní Bullocková.

V Elektře to sice nevyužije, ale jinak má vztah k české kultuře − zpívala většinu žen z Janáčkových oper, Emilii Marty, Káťu Kabanovou a Jenůfu. Kostelnička ji čeká příští sezonu. "Zbožňuji Janáčka i zpěv v češtině, protože jde o velmi lyrický jazyk," říká Bullocková. Dvakrát už vystupovala i v Praze − jednou jako sólistka České filharmonie, podruhé na Pražském jaru. A roku 2009 seděla v publiku, když v české metropoli mělo premiéru Rekviem za Jana Palacha, které složil její bratr Dafydd Bullock.

Ještě začátkem května režisér Keith Warner nevěděl, jak pražskou inscenaci Elektry završit. Režiséři hrdinku většinou nechávají utančit se k smrti, což zřejmě nebude tento případ. Bullocková konec nechce vyzradit, jen naznačuje, že opera "asi neskončí vítězným tancem" a že hrdinka se "patrně nezabije". Rozhodně prý ale bude třeba popustit uzdu emocím.

Související