Bude to ostrý střih. Na festivalu komorní hudby, který zítra začne v Kutné Hoře, zřejmě ten nejostřejší, jaký za devítiletou existenci zažil: z nejtradicionalističtější části díla Leoše Janáčka na prudce modernistického Arnolda Schönberga. Některé z posluchačů to může vylekat. Ale ti, kteří mají pro strach uděláno, budou za exkurzi k jen občas hrané Schönbergově skladbě rádi.

Takto příští sobotu vystoupí na týdenní přehlídce zpěvačka Iva Bittová s programem, který jako by jí rozpůlil tvář. Nejprve se Škampovým smyčcovým kvartetem uvede výběr z Janáčkovy Moravské lidové poezie v písních, kterou nahrála před dvanácti lety na své doposud nejvstřícnější a v klasickém smyslu nejkrásnější album. Na něm Bittová vrátila původní Janáčkovy verze lidových písní pro klavír a hlas z koncertních pódií zpátky "na louku".

Pak ovšem se Schönbergovým melodramatem Měsíční pierot, kde Bittovou při její osobní premiéře doprovodí šest hudebníků a dirigent, přijde na řadu nervní, atonální "útok". V něm je obtížné se rychle zorientovat. A jako svištivá kosa může janáčkovskou louku plnou čiré harmonie posekat.

Muzikolog Miloš Pokora náročnost Schönbergovy "průkopnické kompoziční kreace", jak dílo charakterizuje, ilustroval ve festivalovém programu faktem, že někdejší berlínské premiéře skladby muselo předcházet čtyřicet zkoušek.

"Měsíční pierot musel být šokujícím zjevením, pro někoho obludným, pro jiného omamným. Berlínská premiéra se sice obešla bez skandálu, zato při provedení v Praze bylo dílo doslova smeteno z pódia kravalizujícími abonenty Německého spolku pro komorní hudbu," napsal zase kdysi hudební vědec Vladimír Lébl.

Obě díla, Janáčkovo i Schönbergovo, vznikla už relativně dávno, před první světovou válkou. Janáček písňovou sbírku vytvořil v letech 1892 až 1901, Schönbergův Měsíční pierot byl poprvé uveden v roce 1912. Ovšem svou rozdílností dokládají to, jak se zrovna lámaly hudební epochy. Přitom mají podobné základy: deklamace Měsíčního pierota vychází z charakteru lidské řeči, a stejně tak Janáček je pověstný svými nápěvky lidské mluvy, které si zapisoval.

Podobně kontrastní program jako ten s Ivou Bittovou je ale pro část koncertů kutnohorského festivalu typický − v minulosti i letos, ačkoliv nemusí být až takto vyhrocený.

Umělecký ředitel a jeden z hlavních festivalových interpretů, violoncellista Jiří Bárta, dbá na to, aby vedle uvádění skladeb všeobecně známých skladatelů upozorňoval také na hudbu méně hranou, starou i moderní, či třeba připomínal polozapomenuté autory.

Jedním z nich je letos skladatel Mieczysław Weinberg, polský Žid s těžkým údělem. Jeho rodinu zavraždili nacisté, on se zachránil útěkem do Ruska, kde kvůli "židovskému buržoaznímu nacionalismu" krátce poznal stalinské vězení, a aby se uživil, psal hudbu i pro cirkusová představení. Zemřel v roce 1996 jako autor sedmi oper, 22 orchestrálních a čtyř komorních symfonií i spousty další hudby, z níž na kutnohorském koncertu tuto neděli zazní Sonáta pro klarinet a klavír z roku 1945.

Skladatelovu uměleckou rehabilitaci podpořil před šesti lety festival v rakouském Bregenzu starý jako Pražské jaro, které na svém letošním 71. ročníku také uvedlo Weinbergovu hudbu − orchestrální i komorní. V Bregenzu věnovali Weinbergově dílu v roce 2010 tři dny sympozia a hudby, doslova od rána do večera, což není samo sebou. Podtrhuje to význam autorovy tvorby, z níž teď alespoň zlomek uslyší kutnohorské publikum.

Obdobně jako od současného lotyšského skladatele Pëterise Vaskse, který se rovněž hraje na letošním Pražském jaru. A Jiří Bárta uvedl jeho Koncert pro violoncello před několika lety se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. V úterý v Kutné Hoře Bárta "vklíní" Vasksův klavírní kvartet mezi dva Šostakoviče, jako by tím chtěl vzkázat, že lotyšský autor má potenciál obstát v pevném sevření zásadního komponisty 20. století a nebýt jím rozdrcen.

Kutnohorský program, který každoročně v základu stejný okruh hudebníků zkouší většinou ve dnech přímo před koncerty, takže festival funguje jako hudební dílna, má mnohdy i výrazný terapeutický účinek.

Třeba Johann Sebastian Bach ho do své hudby zakódoval jako její duchovní rozměr. Když ale ve čtvrtek bude Jiří Bárta hrát na violoncello tři Bachovy Sonáty pro violu da gamba spolu s ruským klavíristou Konstantinem Lifschitzem, který pro tuto chvíli usedne za cembalo, ještě něco dopad hudby zdůrazní, a to prostředí koncertu: kaple Božího těla, která svou strohostí a z podlahy vystupující skálou připomíná raně gotickou "jeskyni". Stejně jako další historické prostory, kde se festival koná, působí i stará kaple coby účinný zesilovač zážitků.

Související