Nejprve jednoduchý kvíz: vážná hudba, hokej, lety do vesmíru, vodka − v jaké zemi se román Kosmonaut jedenapadesátileté finské autorky Katri Lipsonové odehrává?

Správná odpověď samozřejmě zní Rusko, zcela přesně Sovětský svaz. Hlavní hrdina se jmenuje Sergej Fjodorov a chce být kosmonautem, aby alespoň jednou viděl celou Zemi. Zatím ale hraje hokej a tajně miluje svou učitelku hudební výchovy. Takto v kostce to může znít jako socialistická selanka. Ve skutečnosti nic takového nehrozí.

Katri Lipsonové už přede dvěma lety v Česku vyšel román Zmrzlinář, ten byl zase částečně situován do Československa. Kosmonaut je Lipsonové debut a obě knihy jsou si dost podobné: nejenže se odehrávají v bývalém východním bloku, ale spojuje je také způsob vyprávění a výrazná poetika.

Autorka v obou případech sází na střídání perspektiv a ostře nasvěcuje scény, které dohromady tvoří románový mnohostěn. V obou knihách převládá melancholické ladění a přes ostré snímání situací také určitá nejistota nad tím, co je skutečnost, co hra a co sen.

Ty výrazné podobnosti zde mají jednoduché vysvětlení: původně šlo o dějové linie jednoho většího románu, které od sebe byly odděleny jako siamská dvojčata teprve v průběhu psaní.

Jsme tedy v sibiřském Murmansku někdy v 80. letech. Serjoža sní, že bude kosmonautem, a napíše o tom slohovou práci, která se dostane na vyšší místa. Z jejich pověření o chlapci vznikne úspěšný dokumentární film, ale záhy se ukáže, že Serjoža je částečně barvoslepý a "z toho chlapce bude pilot asi jako z dělové koule, soudruhu".

Skutečným dokumentem o Serjožovi tak zůstává spíš běžný život, který jeho sny drolí, až z nich zbude jen hvězdný prach. A rozpouští také tajná přání dalších postav: rusovlasá učitelka hudby Světlana, s níž se Serjoža platonicky miluje, pouští žákům nejdřív romantického Čajkovského, ale později už jen Šostakoviče. Serjožova matka čím dál víc blouzní, až musí být hospitalizována. Jeho druh Saša je kapitánem místního hokejového týmu, ale z vojny se vrací s chutí prohnat si hlavou kulku. A tím či oním způsobem za všechno může skutečnost, že Serjoža se nestal kosmonautem: jako by sen jednoho držel nad vodou všechny další…

Kniha

Katri Lipsonová
Kosmonaut
2016, Argo, přeložil Vladimír Piskoř, 176 stran, 248 korun

Už ve Zmrzlináři bylo zajímavé sledovat, jak Lipsonová pracuje s reáliemi. Český čtenář je znal, ale svým způsobem nepoznával, nebo snad přesněji: objevoval jinak. A také v Kosmonautovi Lipsonová využívá své pozice poučené cizinky, která ví, o čem píše, ale píše si o tom úplně po svém. Jako když do kuchyně přijde nový kuchař, který ze stejných ingrediencí uvaří úplně jiné jídlo.

Ve Zmrzlináři bylo osvěžující číst o 60. letech a normalizaci bez obvyklých klišé, v Kosmonautovi zase ožívá Sovětský svaz, který nemá nic společného ani s režimní propagandou, ani s jejím demaskováním.

Kosmonaut je srdceryvné čtení, ale bez patosu klasické ruské literatury, hravý román, ovšem bez ztřeštěnosti současné ruské postmoderny. Finsko je od Ruska na dohled, ale próza Kosmonaut přece jen poskytuje jinou perspektivu.

Související