Měl by být asijský orchestr posuzován dle západních, nebo východních měřítek? Jinými slovy: jde o to, jak dobře vstřebá a nakolik umí napodobit hudební interpretaci orchestrů ze Západu, nebo jak je dobrý ve srovnání s dalšími, západní kultuře podobně vzdálenými tělesy?

V Singapurském symfonickém orchestru, jenž v neděli prvně koncertoval na Pražském jaru, působí tolik bělochů včetně koncertního mistra, že snad snese první z obou srovnání. V tom případě v Praze udělal solidní, ale spíš průměrný dojem: naučil se repertoár a pod taktovkou zcestovalého dirigenta Lana Shuie ho slušně interpretoval. Jen nikterak mimořádně.

Ojedinělý výkon naopak podal sólista Gil Shaham, jenž opět dokázal, proč patří k nejlepším světovým houslistům. Od prvních not Mendelssohnova Houslového koncertu e moll hrál i ty nejsložitější pasáže technicky výtečně a přitom elegantně. Také po pocitové stránce s ním publikum po celou dobu souznělo.

Akustika ve Smetanově síni Obecního domu někdy trochu připomíná jeskyni, ale zejména v přídavku − Bachově partitě − Shaham ze svého nástroje vykouzlil zlatavý, intimně znějící tón.

Orchestr se houslistovi nepletl pod nohy. Místy zněl sentimentálně, až melodramaticky, ale též velmi hutně a neprostupně, což lze ve zkratce říct také o zbytku večera.

Dirigent Shui i hudebníci repertoár znají a vědí, jak s ním naložit, jen nemají příliš citu pro detail. Výslednému zvuku tak nejvíce dominují smyčce. Ambiciózně vybraná Schönbergova Zjasněná noc se místy rozpadala a chvílemi postrádala energii, vyznění Ravelova jinak barvitě podaného La Valsu asi trochu ublížila akustika sálu.

Snad nejlépe se orchestru podařila úvodní Of an Ethereal Symphony, nová kompozice singapurského autora jménem Chen Zhangyi. Tvoří ji série šumivých, až bublajících zvukových textur, které se postupně slévají v závěrečnou gradaci.

Skladba působila velmi filmově, což umocňovala její interpretace − v posluchačích podněcovala představivost a orchestr ji podal lehce a živě, jako projížďku nějakou pohádkovou krajinou.