V Shakespearově magické hře Bouře kouzelník Prospero manipuluje s lidmi, duchy, monstry i přírodními živly, aby dosáhl svého. Britský cembalista David Roblou, jenž se věnuje staré hudbě, se zhudebněnou verzí Shakespearovy hry na letošním Pražském jaru svým způsobem pokusí o něco podobného.

Hudba k Bouři, kterou Roblou tuto sobotu 28. května uvede se svým souborem New London Consort, představuje směs mnoha adaptací Shakespearovy látky rozšířených koncem 17. a začátkem 18. století.

Důležité jsou rozhodně dva prameny: vůbec první adaptace Bouře pro hudební divadlo, kterou roku 1667 vytvořili John Dryden a William D'Avenant, a takzvaná semiopera, kterou o sedm let později složil Thomas Shadwell.

Během večera na Pražském jaru nicméně zazní i hudba a písně Henryho Purcella, Matthewa Lockea, Pelhama Humfreyho a spousty méně známých skladatelů.

"Jde o kombinaci fascinující, různorodé hudby od autorů, kteří zcela právem určovali vývoj anglického hudebního divadla své doby," vysvětluje Roblou. "Tvořili podnětnou atmosféru i hudbu, která od pěvců i hudebníků vyžadovala neobyčejné výkony."

To by se dalo vyložit všelijak, ale v Rudolfinu se rozhodně nikdo nebude houpat na lustrech. Jedenáct pěvců a třináct instrumentalistů − vedených Roblouem od kláves − jen předvede živelné verze písní, tanců duchů či hudby určené pro masky, což byly původně výpravné němohry později obohacené dialogy a zpěvy. Zazní ale také známé árie typu Purcellovy Arise, Ye Subterranean Winds.

Po celou dobu koncertu budou mít slovo dobové strunné nástroje, dřeva a občas i instrument zcela neobvyklý − například žesť zvaný serpent, takto pojmenovaný proto, že opravdu připomíná vlnícího se hada.

Přípravou na Bouři strávil David Roblou spoustu času, což ale ještě neznamená, že by výsledek jeho práce připomínal muzikologické pojednání. Sám Roblou o chystaném koncertu hovoří jako o postshakespearovském divadle.

"Většina anglických semioper pracovala s náročnou scénou, hudbou i tanci, jejich inscenace bývaly už na pohled úchvatné," líčí Roblou a hned upozorňuje, že šlo o specifickou formu divadla rozvíjejícího se v době, kdy se v Anglii k vládě vrátil rod Stuartovců a kdy parlament obnovil monarchii.

Proč si vlastně Roblou ze Shakespearových her vybral právě Bouři? Jde o dílo, které ve světové kultuře už přece inspirovalo a dodnes inspiruje mnohé − operní Bouře složili roku 1895 Zdeněk Fibich a roku 2004 Thomas Adès, stejně jako dala Bouře vzniknout orchestrálním dílům Čajkovského i Honeggera, případně filmům Petera Greenawaye či inscenacím a snímkům Julie Taymorové.

O to je tedy větší šance, že návštěvník koncertu bude děj hry důvěrně znát, což podle Robloua zážitek prohloubí. Stejně tak ale Roblou upozorňuje, že v Bouři nevystupují žádní milenci převlékající se za někoho jiného, padlí králové ani političtí intrikáni. I tak Roblou děj zjednodušil na naprosté minimum.

"Když si odmyslíte příběh, zbude vám koncert překrásné hudby. Došli jsme k názoru, že semiopery lze nejlépe uvádět právě podobnou kolážovitou formou," vysvětluje.

Představa, že někdo bude Shakespearovu látku tímto způsobem upravovat, puristy děsí už od dob, kdy John Dryden a William D'Avenant hru poprvé zhudebnili.

V tomto ohledu je ale David Roblou trochu jako Prospero − aby dosáhl svého, nic mu nesmí stát v cestě. "Vyznavači tradičních adaptací Shakespeara už několik století označují semiopery za svatokrádežné," připomíná. "Pokud se na ně ale dnes podíváte z poučeného hlediska, uvědomíte si, že ti, kdo se této údajné svatokrádeže dopustili, ve svém oboru odvedli velmi dobrou práci," dodává.