Chávismus, nebo bankrot

Bývalý voják Hugo Chávez nasliboval Venezuelanům nebe na zemi. Tehdy byly ceny ropy v nadoblačných výšinách a vypadalo to, že přinejmenším část populace by nemusela sice žít jako v nebi, ale o něco lépe než dříve. Chávismus však začal brzy stonat na choroby, které postihují režimy spoléhající na mocnou ruku státu a podceňující schopnost režimů vyčerpat i zdánlivě nevyčerpatelné zdroje. Ropná dojnice za čas nestíhala krmit kdekoho a kdeco, a to už před tím, než ceny energetických surovin stlačil dolů rozvoj těžby břidličných plynů. V takové situaci se politici rádi uchylují ke směsi hlouposti s drzostí. Venezuelané se dočkali oznámení, že brzy nastane doba, kdy se ukáže, že se parlament přežil.

Bolívarovská revoluce začala strádat ještě před smrtí Huga Cháveze, schopného hodiny řečnit každou sobotu v pravidelném rozhovoru s prezidentem. Vystřídal ho Nicolás Maduro se stejně pevnými ideologickými kramfleky, ale s chabým řečnickým nadáním. Připadl mu těžko řešitelný rébus, jak řídit uvadající ekonomiku zatíženou všemožnými výdaji doma i nákladnou zahraniční pomocí spřátelené Kubě v době, kdy příjmy z ropy poklesly na zlomek dřívější úrovně. Vsadil na recept: když se vám nedaří něco řídit, zkuste to řídit ještě víc a najděte si nepřítele. Tím se v očích chávezistů stala celá opozice bez ohledu na politické zabarvení a k zařazení mezi opozičníky stačilo dát najevo svou nespokojenost.