Od našeho zpravodaje z Cannes – Aha. Jediné slovo, k tomu pečlivě rozložené do dvou slabik, dokáže v novém filmu režiséra Jima Jarmusche rezonovat silněji než košaté vyprávění a rozvitá souvětí jiných děl. A "král" amerického nezávislého filmu ve své novince Paterson, která na festivalu v Cannes soutěží o Zlatou palmu, opět chová slova v neobvyklé úctě.

U Jarmusche vždy hrála důležitou roli poezie. Hrdina jeho vrcholného snímku Mrtvý muž se jmenuje William Blake, stejně jako romantický básník. Když však říká "tohle je moje poezie", nevytahuje pero ani notes, ale zbraň. To protagonista snímku Paterson, řidič autobusu stejného jména, je vyzbrojen pouze zápisníkem a perem, byť v jedné scéně snímku dojde na potyčku se zbraní. Příznačně pro klidný tón Jarmuschovy novinky se ovšem ukáže, že zbraň není pravá.

Jarmusch vypráví snad nejvšednější ze svých příběhů. Život řidiče Patersona, jezdícího pravidelnou linku číslo 23 v městečku nazvaném Paterson, není ani jako z westernu ve stylu Mrtvého muže, ani to není kriminálka podobná filmu Ghost Dog − Cesta samuraje.

Řidič a zapálený amatérský básník Paterson má obyčejné, nežánrové problémy. Každý den naslouchá cestujícím či milující ženě a večer si zajde se psem na pivo do baru na rohu. Přesto je Paterson typický Jarmuschův film, jen ještě plnější melancholie.

Hrdinové Jarmuschových snímků se vždy zvláštním způsobem adaptovali na okolní svět. Černošský zabiják z Ghost Doga vyznával samurajský kodex, ale uměl ocenit dobrý rap. Nesmělý smutný hrdina Mrtvého muže našel cestu, jak spojit pistolnictví s poezií.

Řidič Paterson v ojediněle melancholickém podání Adama Drivera chce moderním věcem porozumět o poznání méně. Nemá chytrý telefon a žije ve starém světě slov, nikoli v současné vizuální éře. A Jarmusch dokáže uprostřed rutiny pracovních dnů stále nacházet směs obyčejného a poetického způsobem, který z něj udělal přední postavu světové kinematografie.

Režisérův nový snímek je takřka zenový, řádky veršů se tu pravidelně objevují na plátně, ale jinak Jarmusch vypráví příběh zcela filmovou řečí. Vlastně to ani příběh není, jen hledání rovnováhy ve vztahu, kde zdánlivě nic neschází. Přesto lze za idylickým povrchem vidět trhliny, které se proplétají každým mezilidským soužitím.

Už ve svém předchozím filmu Přežijí jen milenci se Jarmusch posunul od tematizování mužského přátelství k milostným vztahům. Nyní se vzdal upírů, pistolníků i zabijáků a své originální vidění světa ukazuje v tom nejobyčejnějším z filmových žánrů, ve vztahovém dramatu. Stále to umí jako málokdo.

Americká kinematografie má letos v Cannes silné zastoupení. O Zlatou palmu soutěží ještě jeden snímek pojmenovaný podle protagonisty. Dobové drama Loving režiséra Jeffa Nicholse vychází ze skutečného případu z 50. let, kdy se bílý zedník rozhodl oženit s černoškou. V tehdejší Virginii to nepobuřovalo jen okolí, ale také zákon.

Nichols po překvapivém sci-fi thrilleru, který letos soutěžil v Berlíně, vypráví drama o historicky důležitém soudním procesu velmi tradičně. Už nyní se však v Cannes hovoří o Oscarech. Snímek Loving by mohl přinejmenším v hereckých kategoriích oslovit nejen porotu na francouzské Riviéře, ale také americké akademiky počátkem příštího roku.

Herec Joel Edgerton má ve tváři pracovitost i urputnost dělníka, který se nechce smířit s osudem. Z jeho ženy a jejích hlubokých očí vyzařuje místo zarputilosti překvapivé množství empatie.

Filmy Paterson i Loving jsou takřka nenápadné. Na rozdíl od Jarmusche však Nichols líčí léty prověřený příběh "ze života" s oscarovým potenciálem. Vkusně, bez sentimentu, nesoustřeďuje se na soudní přestřelky, ale spíš na drobné chvilky ze života páru, který si mnoho let procházel peklem vyhnanství z rodné Virginie.

Pokud Jarmuschovi začíná lehce hrozit zakademičtění, Nichols je akademický beze všech pochyb. Občas chytne za srdce, ale brzy zase pustí.

Související