Od našeho zpravodaje v Cannes – Herečka Jodie Fosterová se nebojí mluvit zpříma. Zejména o těch, kdo mají strach.
"Lidé z filmových studií jsou vyděšení," pronesla Fosterová na festivalu v Cannes během diskuse o roli žen ve filmovém průmyslu. Měla tím na mysli strach hollywoodských mužů z toho, že by mohli nechat točit i ženy.
Série takto zaměřených debat chce v Cannes rozvířit diskusi nad problémem, který netrápí jen Hollywood. Dle studie v sedmi evropských zemích míří 84 procent financí do filmů natáčených muži. Ze škol vyjde 44 procent režisérek, ale v průmyslu zůstane jen 24 procent žen.
Příznačně se o tom hovoří právě v Cannes, kde jsou letos v hlavní soutěži jen tři snímky natočené režisérkami.
Patří tu však k tomu nejlepšímu. Když na začátku filmu American Honey britské režisérky Andrey Arnoldové herec Shia LaBeouf vyskočí na pokladnu samoobsluhy, je hned jasné, že tento muž patří před kameru.
LaBeouf, podobně jako herečka Kristen Stewartová, další ze slavných hostů letošního festivalu, získal jméno ve vysokorozpočtových hollywoodských hitech, ale po sérii Transformers či posledním dílu Indiany Jonese nyní přitahuje pozornost předních autorských režisérů. Či režisérek.
Anglická filmařka Arnoldová umí zachytit lidskou tvář i lidské počínání zblízka. V nejlepší tradici britského sociálního realismu, avšak neuvěřitelně svěže. Nikoliv drsně a syrově, ale takřka lyricky.
Před sedmi lety ve filmu Fish Tank strhujícím způsobem vyobrazila strasti patnáctileté holky z předměstí britského hrabství, ve své nynější novince se vydala do amerického Kansasu. A pozorná kamera opět takřka tanečním "krokem" zachycuje těkavý svět mladých lidí protloukajících se životem.
Na rozdíl od veterána britského sociálního filmu Kena Loache, který letos svojí novinkou v Cannes nazvanou Já, Daniel Blake spíš pečetí pověst staromilce, působí Arnoldová současně. Její kamera bloudí po amerických silnicích, kde v obří dodávce z místa na místo cestuje parta prodejců a v bohatých čtvrtích i mezi kamioňáky u silnice nabízí předplatné časopisů.
Shia LaBeouf je z nich nejlepší. Umí každému vymluvit díru do hlavy. A k drsné šéfce tohoto nomádského byznysu má nejspíš víc než jen pracovní vztah.
Když to však v onom drobném tanečku na pokladně samoobsluhy zajiskří mezi ním a osmnáctiletou Star, která zrovna hledá prošlé jídlo v kontejneru za obchodem, do bílé dodávky vyrážející do Kansasu nastoupí nová nespoutaná energie.
Energie je pro tento film klíčové slovo. Arnoldová zachycuje svět jako sled impresí, tu záběr na dráty, tu na zvířenu u silnice − nebýt hrdinů, byla by to takřka abstraktní podívaná. Shia LaBeouf i debutující herečka Sasha Laneová ale utáhnou takřka tříhodinovou stopáž zcela nenuceně, a nemusí jít o pití meskalu s ropnými magnáty či krádež cadillacu. Stejnou sílu mají i jejich všední debaty, pohledy, dotyky.
Když na konci filmu zní píseň, podle níž se snímek jmenuje, divák zažívá neopakovatelný pocit, kdy smutek a euforie jsou takřka jedním slovem. Evropští režiséři jako Michelangelo Antonioni či Wim Wenders vždy měli zvláštní cit pro zachycení americké krajiny i povahy. Svou opojnou road movie se Andrea Arnoldová zařadila po jejich bok.
Spolu s německým komediálním dramatem nazvaným Toni Erdmann od režisérky Maren Adeové je American Honey zatím jedním z nejvýraznějších filmů soutěže.
Dle Jodie Fosterové se situace v Hollywoodu přece jen změnila. Oproti době jejích dětských začátků už na place potkává ženy i jinde než v rolích jejích matek. Teď stojí před kamerou i za ní. A dokonce i Fosterová by prý nerada zaváděla kvóty, jak řekla během debaty.
Nepříliš zdařený snímek Money Monster, jejž Fosterová letos v Cannes uvedla jako režisérka, jí dává za pravdu. Kvalitní umění by se mělo prosadit samo. Či s drobnou pomocí festivalových dramaturgů, kteří nemají genderové předsudky.
