Od našeho zpravodaje v Cannes – Když v korejském thrilleru Oldboy hrdina před koncem filmu vložil do úst živou chobotnici a zakousl se do ní, mezinárodní publikum definitivně pochopilo, že režisér Park Chan-wook točí žánrové filmy jako nikdo jiný.
Nebylo to ale odhodlání herce Choi Min-Sika „prožvýkat se“ do panteonu nejnechutnějších jídelních scén v dějinách filmu, co z Oldboye učinilo nezapomenutelný moderní thriller. Nejdrtivější nakonec nebyla ani velkolepá akční scéna, v níž hlavní roli hrálo kladivo a zástupy nepřátel. Více než kladivo rozdrtilo diváky finále snímku, v němž nepraskaly kosti, nýbrž morální stereotypy.
Nejvýznamnější korejský režisér současnosti nyní soutěží o hlavní cenu na festivalu v Cannes s erotickým dramatem The Handmaiden, kde je o poznání méně násilí a o poznání více lesbického sexu. Měla to být adaptace i v Česku populární knihy Zlodějka od britské prozaičky Sary Watersové.
Režisér Park však děj z viktoriánské Anglie přenesl do Japonska a Koreje 30. let a navíc výrazně přepsal druhou půlku, takže spisovatelka doporučila, aby byla knižní předloha uvedena jen jako inspirace.
Lesbická dramata jsou už takřka stálicí canneské soutěže posledních let. Francouzský Život Adele tu v roce 2013 vyhrál hlavní cenu Zlatou palmu, americké drama Carol loni také neodešlo s prázdnou – film získal speciální „queer palmu“ a Cate Blanchettová ocenění za herectví.
Handmaiden však není realistická love story jako Život Adele, ani dobové milostné drama jako Carol. Jako ve většině Parkových filmů jde především o žánrovou podívanou, thriller o velkém podvodu vyprávěný ze tří různých perspektiv.
Park Chan-wook zasadil děj do prostředí napjatých korejsko-japonských vztahů a příběh korejské služky v japonském panském sídle nesměřuje jen k vylíčení podvodu s dvěma zásadními zvraty, ale dotýká se i emancipace. Ani ne té korejské ve vztahu k Japonsku, jako spíš ženské ve vztahu k úlisným mužům.
Služka Sook-hee je sirotek a také šikovná zlodějka. A korejský podvodníček vystupující pod japonským jménem hrabě Fujiwara ji dostane do bohatého sídla nikoli coby věrnou služebnici, ale jako pomocnici a návnadu. Fujiwara se chce zmocnit napřed srdce bohaté dědičky, poté její peněženky. Ale obě ženy propadnou milostné vášni. A to je teprve začátek.
Režisér opět umí uhranout jediným záběrem. Oproti předchozím snímkům, ať už jde o strhující rozvrat upírského žánru nazvaný Žízeň či hitchcockovský hollywoodský debut Stokerovi, vypráví poněkud obřadně. Opět tak ale činí s citem pro vystihnutí situací, včetně těch opravdu perverzních, a s grandiózním finále, v němž figuruje sekáček na prsty a dobře známý hlavonožec.
Chobotnice tu však má i symbolický význam, jde o zvíře z tradičních japonských erotických maleb, jimiž se hrdinové i hrdinky probírají. A s tradicemi si pohrává i Park.
Lesbické scény jsou estetizovanými verzemi typických japonských erotických filmů, populárních zejména v 70. letech. Ty byly často situovány do harémů a dobových paláců a ženy v nich byly především potěchou mužského oka.
Nejen vyprávění, ale i sex je ve filmu Handmaiden vyobrazen takřka obřadně. S probíhajícími změnami perspektiv a novými odhaleními, kdo koho vlastně podvedl, kdo skončí v blázinci a kdo „na porážce“, se mění i pohled na to, kdy byly viděné erotické scény předmětem skutečné vášně a kdy šlo o pouhé předstírání směřující ke komplikovanému komplotu.
Delší, než by bylo nutné, a už nikoli přelomový, film The Handmaiden pouze pečetí Parkovu pozici obratného žánrového hračičky a režiséra „první ligy“. Film, který je neustálou potěchou oka díky kráse těl i ohromujícímu designu, však nakonec – zůstaneme-li u sportovní terminologie – není čistá výhra, ale spíš oslnivá „neprohra“.
