Retrospektivní výběr prací americké fotografky Cindy Shermanové, která se proslavila stylizovanými autoportréty, připravila výstavní síň Me Collectors Room v Berlíně. Výstava, která je pro velký zájem prodloužená do 28. srpna, láká na kolekci fotografií ze sbírek Thomase Olbrichta.

Tento německý biolog a endokrinolog začal sbírat umění před více než třiceti lety. Za tu dobu vybudoval úctyhodnou kolekci, v níž nechybí na aukcích draze prodávané malby Gerharda Richtera nebo Marlene Dumasové. Letos dvaašedesátiletá Shermanová musí ovšem patřit mezi jeho oblíbence. Jen na aktuální výstavě visí více než šedesát fotografií pořízených touto extravagantní Američankou.

Protože sbírka obsahuje dostatečné množství snímků, kurátoři se mohli zaměřit na chronologickou prezentaci, která ilustruje tvůrčí proměny Shermanové.

Výstavu otevírají černobílé, melancholické, až zádumčivé snímky ze začátku 80. let. Cindy Shermanová stojí vždy v centru dění a její tvář, jakkoliv deformovaná nebo upravená, na diváky shlíží ze všech fotek. Stěží lze ale uvěřit, že mladá, vyplašená paní s naondulovanou trvalou a rozmazaným make-upem od slz bude za pár let na pozdějších snímcích lascivně a suverénně koketovat s divákem.

Během několika let Shermanová přešla od všedních, dokumentárně stylizovaných fotografií k zachycování bizarního světa, který její objektiv podává jako svět plný falše a divokých kreatur.

Fotografka se začíná sama stylizovat do všech postav, vždy si pečlivě dává záležet na precizním převleku a vnější úpravě. Není to jen povrchní hra s maskami. Především v sérii portrétů "obyčejných" žen je z Shermanové cítit kritika přetvářky a měšťáctví. Čím víc přitvrzuje ve stylizaci, nechává si "nabobtnat" rty a čím víc jsou její líčidla barevnější a extravagantnější, tím je z fotografií cítit větší marnost a lhostejnost.

Na berlínské výstavě nechybí ani známý seriál fotografií inspirovaných klauny. Jejich děsivé masky, které se šklebí a pitvoří, nepřímo odkazují ke středověké představě šaška coby zrcadla, které odráží vnitřní chiméry a děsy člověka. Prvky a detaily právě z této série lze nalézt ve většině prací Shermanové.

Od společenské kritiky si autorka následně odskočila k rekonstruování děl starých mistrů. Obrazy klasických malířů, známé i z výtvarných encyklopedií, Shermanová přenášela do současnosti, ale nesnažila se je zásadně reinterpretovat. V podstatě jen využívala původní formát.

Výstava

Cindy Sherman – Works from the Olbricht Collection

Me Collectors Room, Berlín, Německo

otevřeno do 28. srpna

Berlínská výstava nicméně pro tuto část její práce nenachází příliš prostoru a demonstruje ji pouze variací Shermanové na Botticelliho Venuši.

Velký prostor naopak dostává výběr fotografií, které by v televizi byly označené hvězdičkou. Je to jediná část, kde fotografka nestylizuje sebe, ale jako modely si půjčuje dětské panenky. Skládá je do sexuálně explicitních scének, ze kterých kape násilí a agresivita. Panenka Barbie, idealizovaný ženský objekt, se zde oddaně usmívá i v sebevíce ponižující situaci.

Na protější stěně pak visí detaily ženského přirození − bez větší retuše představují o to výraznější kontrast ke všem ostatním stylizovaným fotkám Shermanové.

Cindy Shermanová je provokatérka. Ráda diváka znepokojuje a ponižuje. Její hra na nás samé, jakkoliv je přibarvená a nafouknutá, zůstává až nepříjemně přímočará − obnažuje totiž pravdu, která jinak bývá skrytá.

Související