Měl to být Dům z karet po francouzsku. Americká společnost Netflix televizním seriálem Marseille, jehož první řada je na jejích stránkách od pátku k vidění, zahajuje tažení po neanglicky mluvících zemích. A vybrala si k tomu herce těžké váhy, Gérarda Depardieua.

Úvodní scény stěžejního seriálu Netflixu, Domu z karet, se odehrávaly v temných ulicích, kde senátor Frank Underwood zbavil sraženého psa jediným pohybem utrpení, a předznamenal tak věci ještě mnohem temnější povahy.

Francouzská osmidílná kriminálka Marseille zavádí hned v prvních vteřinách diváky do potemnělých namodralých chodeb. Kamera jimi bloudí v jediném záběru a rovněž tentokrát atmosféra hodně stojí na zvuku. Místo křupnutí lámaného psího vazu však ze zvukové stopy vystupuje jedno jediné táhlé šňupnutí.

Škodolibý divák by řekl, že Depardieu byl do role marseillského starosty navyklého šňupat kokain obsazen především díky velikosti svého nosu. Ale herec, známější v posledních letech spíš kontroverzemi spojenými se změnou občanství než filmovými rolemi, patří k tomu lepšímu, co seriál nabízí.

Marseille je poměrně typická kriminálka, jakých vidíme v amerických televizích spoustu. První francouzská a obecně cele neanglicky natočená produkce Netflixu má rozšířit globální působnost této internetové televize, čítající momentálně kolem 70 milionů uživatelů.

Seriál Marseille vypadá nepochybně lépe než tuctová televizní podívaná, staví na fotogeničnosti města − s průhledy na moře, lodě, typickou architekturu, ale i méně výstavní čtvrti − a jelikož je to francouzský seriál, vše se točí kolem sexu. Je až smutné, s jakou vervou se snaží tvůrci toto stereotypní "lokální specifikum" akcentovat − ňadra vzedmutá v estetizovaných záběrech nechybí v žádném dílu. A připomínají poněkud jiné žánry.

Hned v prvním díle se nastolí základní špinavá hra: výstavba kasina není po chuti místní mafii, která toto zpřehlednění toku peněz z hazardu nevítá a je ochotna jít přes mrtvoly. Starosta není zářný morální vzor, ale ani démonická figura typu Franka Underwooda z Domu z karet. Přinejmenším má skutečnou rodinu, nikoli jen partnerku, s níž by vytvářel dokonalý politický stroj.

Děj se nekoncentruje na politikaření jediné osoby, ale spíš se pokouší rozvinout obraz špinavého ekonomicky i etnicky rozděleného města, které se skrývá za krásnými leteckými záběry. Výjevy ze života mocných střídají problémy mladých, neklidných a mnohdy mířících do náručí gangů.

Dívčí debaty v klubech či u ranní kávy jsou napsány a zahrány s o něco větší přirozeností než ty politické, flirtování a nevěry však zasahují do obou oblastí. Jen někdy jde o sex s démonickou příchutí, to když má pomoci charakterizovat Depardieuova chráněnce, který starostu hned v prvním díle podrazí hlasováním proti výstavbě kasina.

A jindy zase jde o milování vášnivé a mladistvé, byť starostova prostopášná dcera pro něj používá mnohem přízemnější výraz než ono francouzské "dělat lásku".

Spíš než Dům z karet je Marseille nakonec domek z lega, jehož jednotlivé dějové, dialogové a stylové kostky do sebe zapadají až příliš mechanicky. Tu zpomalený záběr a efektní střih navozuje zlověstné pocity, jindy je potřeba si v krátkém rozhovoru přeříkat vše včetně minulosti jeho aktérů.

Marseille je i přes šablonovitost celkem napínavá kriminálka, ale až příliš často má divák pocit, že z toho domku nějaká kostička odpadla a on na ni šlápnul bosou nohou. Každý ví, jak takové šlápnutí bolí.

Související