Na prolog festivalu Pražské jaro přijel klavírista Seong-Jin Cho jako už slavný umělec, byť si na to ještě pořád zvyká. Sláva si ho našla loni v říjnu, kdy teprve ve věku jedenadvaceti let jako vůbec první Korejec vyhrál Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina ve Varšavě.
Od té doby mu v diáři čtyřnásobně narostl počet plánovaných vystoupení a společnost Deutsche Grammophon si klavíristu pojistila dlouhodobou smlouvou. Vítězství Choovi pomohlo také v Koreji, kde fanoušci za první týden od vydání koupili 50 tisíc kopií jeho alba.
"Byl to šok," říká, "před soutěží po mně nikdo ani neštěkl." Cho by byl nicméně rád, kdyby mohl dál chodit po ulici, aniž by ho zastavovali lidé, a tak po návratu do Koreje letos v únoru odmítl všechny rozhovory. "Nestojím o slávu, kvůli ní jsem se do soutěže nehlásil. Chci jen dělat umění."
Také když se v pátek setkal s novináři před svým vystoupením na Pražském jaru, působil spíš jako ostýchavý mladík než laureát prestižní soutěže. Poté co v sobotu večer v Rudolfinu odehrál klavírní recitál, uctivě se klaněl − až po pás a se sraženými podpatky.
Od vítězství v Chopinově soutěži Cho zatím odehrál asi čtyřicet koncertů, včetně jednoho v Amsterdamu, kde měl na programu Ravela a kde tamní Royal Concertgebouw Orchestra dirigoval Čech Jakub Hrůša. "Velice seriózní, velice talentovaný dirigent," poznamenal Cho. "Hrůša na mě udělal hluboký dojem."
Donedávna po mně nikdo ani neštěkl, říká korejský klavírista, který vyhrál Chopinovu soutěž
Přestože se mu koncertní život zintenzivnil, Cho tvrdí, že největší změny přišly mimo pódium. "Musel jsem udělat spoustu důležitých rozhodnutí, vybrat si vydavatelství, najít si manažera," popisuje. "Snažil jsem se volit moudře, ale jsou to mé první zkušenosti s byznysem."
Vzhledem k ranému věku, talentu a fotogeničnosti by z Choa klidně mohla být celebrita. "Sláva je pomíjivá," zdůvodňuje klavírista, proč obvykle nevychází vstříc žádostem o rozhovory ani focení, "nechci být slavný, chci být velký hudebník."
Cho dnes žije v Paříži, kde nedávno ukončil studia na Národní konzervatoři hudby a tance. Ve francouzské metropoli chce ale zůstat a studovat soukromě. "To město mě inspiruje. Klasická hudba je evropskou hudbou a Paříž vnímám jako vhodné místo na to, abych poznal evropskou kulturu," vysvětluje. "Když v Paříži necvičím, chodívám na procházky a navštěvuji muzea. Ze všeho nejraději si prohlížím obrazy."
Cho je striktní "klasikář" − rock ani pop ho nezajímají. Přiznává jen slabost pro Queen, při zmínce o jejich skladbě Bohemian Rhapsody se mu rozzáří oči. "Ta má něčím blízko ke klasice," podotýká, ale pak rychle odvede řeč jinam.
Svůj sobotní recitál v Rudolfinu Cho začal Mozartovým Rondem a moll, sladce, byť nikterak oslnivě zahraným. Vášnivěji podal Schubertovu Klavírní sonátu č. 19, kde vynikla plynulost jeho hry a důsledná práce s dynamikou. Obě skladby nicméně působily spíš syrově než svěže − byly poctivě zahrané, ale chyběla jim hloubka, které dosahují zkušenější interpreti.
Přesvědčivější byl Cho v Chopinových 24 preludiích, jež podal nečekaně sofistikovaně a barvitě − ke konci už měl nos skoro přilepený ke klaviatuře a publikum po poslední notě okamžitě vystřelilo na nohy. To mnoho neznamená, posluchači koncertů Pražského jara v posledních letech vestoje tleskají všemu. Málokdo se ale dočká hned dvojnásobných ovací vestoje, jaké si Cho zasloužil druhým přídavkem − Lisztovou Transcendentální etudou č. 10.
Několik minut nato už v předsálí rozdával autogramy, na něž stály frontu desítky asijských posluchaček. Seong-Jin Cho možná před slávou utíká, ale přinejmenším v Rudolfinu ho sláva doběhla.
Donedávna po mně nikdo ani neštěkl, říká korejský klavírista, který vyhrál Chopinovu soutěž
