Důležitější jsou činy, ne slova a názvy. Nepochybně si to myslí Marek Hovorka, ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, pod jehož hlavičkou včera zahájila činnost nová distribuční společnost. Zatím je beze jména.

Podle Hovorky chce do českých kin uvést zhruba tři filmy ročně. Tím prvním je dánská Návštěva, jejíž premiéru včera v Praze uvedl režisér Michael Madsen.

Nová distribuční společnost se jako první v Česku zaměřuje čistě na dokumentární snímky a šířit je bude netradičním způsobem. Ve spolupráci s portálem Dafilms.cz, jehož vznik jihlavský festival podnítil, chce společnost uvádět dokumenty jak do klasické kinodistribuce, tak souběžně i na stránkách Dafilms.cz.

"Tato strategie je důležitá především v oblasti artových a dokumentárních filmů," poznamenává Andrea Průchová z Dafilms.cz. "Jde o osvojování nových trendů, podobně jako když se zakládal náš portál. Tehdy byly takové služby ve světě normální, dnes je zase běžné uvádět filmy zároveň na internet i do kin. Mnozí kinaři se stále bojí promítat dokumenty, ale díky internetu je vždy cesta, jak se tyto snímky mohou dostat ke všem potenciálním divákům."

Do konce tohoto týdne doprovází uvedení filmu Návštěva i retrospektiva starších děl režiséra Michaela Madsena. Ta jsou na Dafilms.cz k vidění zdarma. Konceptuální umělec a dokumentarista měl včera v pražském kině Světozor přednášku, kde diváky zasvětil do svého neobvyklého přístupu k filmařině.

"Tento film dokumentuje události, které se nikdy nestaly," zní v úvodu Návštěvy, jejímž předmětem je simulace kontaktu lidstva s mimozemskou civilizací. Astrobiologové, teologové i právníci se zaměřením na vesmírné právo ve filmu hovoří o tom, jak by lidstvo přivítalo návštěvníky z jiných světů. A Madsen film natočil tak, jako by byl určen přímo jim.

"Vítejte na naší planetě," zazní v prvních minutách. Kouzlo Madsenova dokumentu však nespočívá jen v tom, že své sugestivní úvahy adresuje skrze promluvy odborníků mimozemšťanům. Sama kamera se místy stává aktivním průzkumníkem, "neidentifikovatelným létajícím objektem", který v extrémně zpomalených záběrech vidí všední prostory i lidi "cizíma" očima.

Madsen promyšleně pracuje se zvuky, ruchy, hudbou i hypnotickými obrazy, působí tak tématem filmu na mysl stejně jako audiovizuální složkou na emoce. Divák ve filmu mnohdy vidí známá místa − vídeňskou Albertinu či park Schönbrunn −, ta ale díky střihu, kompozici, zpomalení či zvukovému podkresu přestávají vypadat povědomě.

Tón filmu v průběhu potemňuje a atmosférou se blíží paranoidním science fiction, v nichž návštěva z kosmu byla vždy především hrozbou. "Když se střetáváme s neznámým, chceme z něj udělat něco známého, chceme to dobýt," zní v dokumentu, zatímco na plátně přibývá obrazů děsu či destrukce.

Madsenův film pojednává o jinakosti, spojují se v něm zdánlivě neslučitelné žánry dokumentu a sci-fi. Samotný snímek je přitom i dokonalou metaforou pro nedůvěru diváků k menšinovým žánrům, k tomu, co neznají. Opojná "simulace reality" má moc je přesvědčit, že jinakost nemusí být hrozbou. Vzácný případ dokumentárního filmu o možné budoucnosti obratně svádí k tomu, aby se ji diváci odvážili spatřit.

Související