Newyorská Metropolitní opera završila v sobotu deset sezon přímých přenosů do světových kin. (Česká se přidala o rok později.) A slavilo se zostra, Elektrou. I když ji skladatel Richard Strauss dokončil v roce 1909, s jejími nároky mají co dělat i dnešní interpreti, o posluchačích ani nemluvě.

I pokud se ve dvouhodinové, jednoaktové Elektře opakuje nějaký motiv, jeho náznak postřehne jen výborné ucho. Straussova hudba přitom svůj řád má, ale ten je v obrovském obsazení orchestru a neustálém dramatickém vypětí pro tradičního posluchače přístupný asi jako Rubikova kostka.

V New Yorku udělali pro nejslavnější Straussovu operu divy. Spojili produkční síly s pěti zahraničními divadly a tři hlavní ženské postavy obsadili jiskřivě protikladnými typy v čele se švédskou dramatickou sopranistkou Ninou Stemmeovou − nedávnou Pucciniho Turandot − jako Elektrou. Nejdůležitější tvůrce zůstal neviditelný: francouzský režisér Patrice Chéreau zemřel před třemi roky.

Původem divadelník a filmař, v opeře zazářil v roce 1976 bayreuthským Prstenem Nibelungovým. Přesto byl režisér "Prstenu století" rozhodnutý s operami skoncovat po hádce v milánské Scale, kde mu sboristé odmítli naplno zkoušet v Janáčkově Z mrtvého domu. Přemluvil jej až finský dirigent Esa-Pekka Salonen; upozornil ho na Elektru, kde žádné sbory nejsou. Prvně ji společně předvedli ve Francii.

Už Straussův oddaný libretista, básník a dramatik Hugo von Hofmannsthal, takřka oprostil známý antický příběh od detailů. Že král Agamemnon obětoval dceru Ifigenii, aby usmířil bohy před válkou proti Trójanům, proto ho královna Klytaimestra dala zabít a její dcera Elektra mstí mrtvého otce − tyto osudové nezvratnosti v moderní opeře blednou. Hroznější než antické kletby a proroctví jsou hříchy, odcizení a prázdnota uprostřed lidí nejbližších.

Tudy jde i režisér ve stejné stopě s výtvarníkem a návrhářkou kostýmů. Šedivost a tíha královského hradu neprotiřečí hudbě, jsou dalším možným klíčem pro dnešního turistu, který v Mykénách stanul před lví branou a položil dlaň na kyklopské zdivo. Režiséru Chéreauovi hrají všechny ty bezejmenné hádavé Mykéňanky stejně přesvědčivě jako královská rodina.

Současná Elektra nemá běsy, proklatce ani zbabělce. Ve scénách, jako je Klytaimestřina prosba, aby ji Elektra zbavila bolesti, není ani stín chorobné předurčenosti. Divák cítí, že se to může stát i jemu.

Obdivuhodně zdrženlivě, obrácená stále do sebe, zpívá německá mezzosopranistka Waltraud Meierová. Její Klytaimestra chvílemi vzbuzuje i soucit. Kanadská sopranistka Adrianne Pieczonková přesně kreslí nejednoduchý obraz Chrysothemidy, jediné z královských dcer, která je příliš "normální", než aby nahlédla hloubku Elektřina zármutku a rozhodnosti.

To, jak Nina Stemmeová stvořila novou Elektru, vzbuzovalo údiv. Nejde o zpěv. Straussova dramata nemůže zpívat nikdo, komu se jeho deklamace nestala druhou přirozeností. Ale tanec vymknutý z kloubů nebo detail vyhaslých očí − o tom se divákovi operních přenosů ještě před deseti lety ani nezdálo.

Právě tak jako se někdejšímu uvaděči z Metropolitní opery Peteru Gelbovi nezdálo, že se ve třiapadesáti letech stane ředitelem této instituce. Tváří nevýbojný úředník, nenápadným chováním a výsledky posledního desetiletí však živá vizitka Met.

Díky přenosům do kin okusilo inscenace z Met sedmnáct milionů diváků na celém světě. Přišly nové talenty. I obdivovaná Anna Netrebková dostala konkurentky v Sondře Radvanovské nebo Soně Jončevové (Desdemona, příští Violetta).

Peter Gelb zdolal několik stávek. Zvolna, ale důsledně se mu daří snižovat zeď mezi náročnějším uměním a širokým publikem. Jestli to platí i pro Česko, z pohledu pražských kin těžko posoudit.

Kdo si přeje víc? Ten, komu i mezi výbornými basisty chybí formát Ambrogia Maestriho s jeho Falstaffem a Dulcamarou z roku 2013. Ani zvukově impozantní Eric Owens v Elektře herecky neobstál.

Kuriozitou příští sezony bude James Levine. Jako hudební ředitel Met minulý měsíc oznámil, že po čtyřiceti letech končí, ale zadiriguje si třetinu přímých přenosů!

Související