Mexickému hudebníkovi Carlosi Santanovi bylo čtrnáct, když zjistil, k čemu je dobrá elektrická kytara. Jak ve městě Tijuana hrál tanečnicím ve stripklubech, jeho spolužáci si dovnitř začali vodit své přítelkyně. A dívky, ohrožené "konkurencí" na pódiu, se náhle nechaly hecovat. "O co, že dokážu stripovat i holku, která není striptérka!" pomyslel si kytarista. Prý to opravdu dokázal, a tak zároveň pochopil, "jakou moc má kytara nad ženou".

Vzpomínka z kytaristova dva roky starého knižního životopisu připomíná hlavní motivaci muže, jenž je v osmašedesáti letech laureátem deseti cen Grammy, dávno jedním z nejvlivnějších žijících kytaristů a aktuálně autorem nového alba nazvaného Santana IV.

Zvukem, duchem, a dokonce obsazením přímo navazuje na kytaristovy začátky z přelomu 60. a 70. let, kdy se z "prvního hispánského rockera v USA" stala senzace festivalu Woodstock, obdivovaná všemi, od hudebníků Jimiho Hendrixe a Milese Davise až po miliony fanoušků. Včetně žen − o ty šlo Santanovi především. Ale popořadě.

Dětství: španělská matka vyčerpaná starostí o rodinu a konflikty s otcem, potulným indiánským houslistou, který odjížděl hrát na svatby a vracel se tu za pár měsíců, jindy za rok. Často se hádali, a to pak otec nad ránem přitáhl s muzikanty a manželce hrál na usmířenou pod okny.

Brzy se začal hádat i syn. Se sestrami − kvůli muzice, nenáviděl, jak ho všechny čtyři zalehly a nutily ho poslouchat Elvise Presleyho. S matkou − jestli je opravdu nutné chodit do kostela.

Carlos Santana vyrůstal v mexickém městečku Autlán, a tak místo kačera vodil na provázku plastového krokodýla. Dům bez elektřiny, v zahradě mangovníky. Jednou v noci dětem ze stropu do postele spadl škorpion.

Jestliže z Autlánu mu utkvěl zvuk oslích spřežení a "vůně tacos, enchiladas a pozole", jak žravě vzpomínal pozdější vegetarián Santana, rušná Tijuana na samém severu Mexika, kam se rodina přestěhovala poté, představovala změnu. Město, kde indiánští kluci místo nožů tasili mačety a kde se i Santana pral s kamenem v ruce. V mírných očích chlapce se mužně zablesklo.

V Tijuaně ale po letech hry na housle také objevil elektrickou kytaru, kterou si okamžitě vyprosil a postupně jí začal obětovat vše. Prvně slyšel son, bolero, rumbu a vůbec kubánskou hudbu, a co bylo důležitější: americké blues. Do města na víkendy jezdila spousta černých muzikantů, bluesmanů i zpěváků, někdy až ze San José. V pátek vše propili, v sobotu hráli jako diví a v neděli už odjížděli s výdělkem. Santana jim byl v patách.

"Snil jsem o Americe," vzpomínal na dům v Tijuaně, odkud bylo vidět "zářící světla a baráky" na americké straně hranice. Když se rodina stěhovala podruhé, teď už do amerického San Franciska, Santana si bral jen kytaru. Jel za muzikou.

"Všiml jsem si," rozmáchl se Santana, vlasy na ramena, v ruce joint, "že blues zaujme chlapy a jednu dvě ženské. Ale když konga začnou hrát synkopovaný rytmus, s ženami to cloumá jako s květinami ve větru."

V San Francisku šedesátých let, kde měl květiny ve vlasech každý druhý, vybuchla Santanova představivost. V hlavě samá muzika, první profesionální kapely. Celý den imitoval obdivované kytaristy, již nežijícího swingaře Charlieho Christiana a Maďara Gábora Szabóa.

Na kytaru cvičil v kredenci bez osvětlení, takže se naučil při hraní nedívat na prsty. Rovněž pochopil, že kytaristu nedělá jen technika, ale "něco, co se tomu člověku v životě přihodilo, a díky tomu má tak jedinečný zvuk". Když zblízka pozoroval B. B. Kinga, nezajímal ho prstoklad, nýbrž to, jak kytarista před každou notou zkrabatí čelo. "Sahá někam hluboko do srdce," pomyslel si Santana a udělal jasný závěr: Nenapodobovat, co hrají ostatní. Hrát, jaký jsem já!

Přestože už třikrát propadl a jeden rok nechodil do školy vůbec, pořád byl školou povinný, a že se něco nazíval. Nerozuměl "každému třetímu slovu" a nenáviděl všechny předměty kromě konverzace s "angličtinářkou, která nosila krátkou sukni a dávala si nohu přes nohu".

Santana se vynadíval a pak se vracel k jedinému, co ho zajímalo víc. "Kytara je tvarovaná jako žena, má krk, za který ji držíte, a tělo, ke kterému se přitulíte."

Pár let si vydělával mytím nádobí a smažil tortilly v jídelně, ale to už se přátelil s perkusistou Michaelem Carabellem a varhaníkem Greggem Roliem. A když jim spřízněný promotér v koncertní síni Fillmore sehnal první stálé hraní, začali vystupovat jako Santana Blues Band. Šťastní, že nemusí hrát opodál v tanečním sále Avalon, kde je místo honoráře vypláceli kostkami trávy. "Prý že jestli chceme peníze, ať ji na ulici prodáme!"

Jointů ovšem přibývalo. Koncem šedesátých let dívka pohladila Santanu po hlavě a jemu zpoza každého ucha vypadla ubalená cigareta s marihuanou. Jednou matka vyprala závěsy a příšerně se divila, že vylezly i se zelenou skvrnou tam, kam si Santana "jednoho schoval na potom". Bodejť by ne. Psal se rok 1969. Blížil se Woodstock.

Na venkovním festivalu ve státě New York, kam se v srpnu 1969 sjelo čtyři sta tisíc lidí, Santana udělal jedinou chybu − podcenil dopravu. Na Woodstocku měl vystoupit až večer, tudíž si zvesela vzal meskalin. Jenže droga začala působit, právě když zbytek účinkujících uvízl v dopravní zácpě, a Santana Band musel jít na pódium předčasně.

Leccos to vysvětluje: během vystoupení, které zachytil i dokumentární film Woodstock, Santana z kytary jako vyšinutý vypaluje zadrhávané a jedovaté fráze, než s nástrojem začne uskakovat jako uštknutý. "Namoutěduši se mi kytara před očima proměnila v hada. Hrál jsem tak, aby se mi nehýbal!" vyprávěl půlstoletí poté.

To vystoupení ovšem mělo sílu a také bylo nejlepší možnou reklamou pro kapelu, které pár dnů nato vyšla první deska nazvaná jednoduše Santana.

Přestože se jim říkalo "hispánští rockeři", hráli nesmírně originální fúzi černého blues, varhanního jazzu s dlouhými plochami pro improvizaci a hlavně uvolněných afrokubánských rytmů − v kapele byl tehdy bubeník i dva perkusisté: "Nejdůležitější bylo stavět písně okolo rytmu hraného na konga."

A byli kolektiv − Santanova kytara stejně důležitá jako Gregg Rolie, který za Hammondovými varhanami příležitostně zpíval.

První deska s vypůjčenou skladbou Evil Ways, která se dostala až do hitparád? Skvělá. Ale studiové album nazvané Abraxas rok poté ještě lepší! S osobitější, delší tóny držící a přesněji frázující kytarou, se sevřenějšími písněmi a rádiovými hity, které pak Santanu provázely celý život: varhanami pulzující Oye Como Va, což byla převzatá skladba od šiřitele žánru salsa Tita Puenteho, nebo plačtivou kytarou artikulovaná Black Magic Woman od rockerů Fleetwood Mac.

Rok poté se na albu Santana III přidali další: jako hosté dechová sekce, jako stálý druhý kytarista Neal Schon. Kapela ale dlouho nevydržela, Schon s Roliem si odešli sestavit vlastní − dnes slavnou − skupinu Journey a Carlose Santanu vedly další kroky k jazzrocku a hledání duchovna. Už je to pětačtyřicet let, a přesto "dodnes přicházejí ženy a říkají: Já jsem ta z vaší písničky, ta Black Magic Woman".

Santana od té doby měl řadu hitů, ale nikdy na jeho koncerty nechodilo tolik žen jako v roce 1999, kdy mohly říkat "Já jsem Maria Maria" a "Já jsem ta španělská Mona Lisa z Harlemu", jak se zpívalo na jeho desce Supernatural. Tou odstartovala série nahrávek dle stejného mustru: nahnat do studia co nejvíc hvězd, ušít písně na míru hitparádám, ale nezapomenout na latinské rytmy a výraznou kytaru.

Na tomto principu fungovala deska All That I Am z roku 2004 i před dvěma lety vydané album Corazón, Santanovo první zcela zpívané ve španělštině. "A už to stačilo," rozhodl se kytarista nyní − a nečekaně znovu postavil "woodstockskou partu".

Album

Santana

Santana IV

2016 Santana IV Records / Mystic Production

Na právě vydaném albu Santana IV tak opět hrají Michael Carabello na konga, Michael Shrieve na bicí, Gregg Rolie na varhany a na druhou kytaru Neal Schon.

Deska, která trvá skoro osmdesát minut, má "ze starých časů" vše: osmiminutovou improvizaci Fillmore East, kde kytary křičí jako na lva, i zdvořilou baladu s akustickým klavírem. Jsou tu skladby Leave Me Alone nebo Choo Choo imitující dávné hity tak věrně, že nemít o trochu modernější rytmus, naučený "santanista" by si k nim zpíval texty z prvních desek.

Nad afrokubánskými rytmy a Hammondovými varhanami ale Santanova zkreslená, s efektem "kvákající" kytara opět míchá rockové a bluesové fráze s jazzovými stupnicemi a technikou. Utvrzuje docela přesvědčivý pocit ze sestavy, která, byť už tvořená téměř sedmdesátníky, stále hraje energicky. Důstojně připomíná, že Santana se původně neříkalo kytaristovi Carlosovi, ale celému bandu.

A ženy? Když se z desky ozve "Pojď se mi, bejby, posadit do klína", zní to spíš jako přiznaná legrace. Na Santanovo nové album se možná bude tančit trochu z nostalgie − ale ta kytara umí s člověkem ještě pořád zacloumat.

Související