Manželství v dopisech, které spolu přes sedm let vedli Juliana a Ivan Jirousovi, se stalo součástí české literatury. Nedávno vydaná tisícistránková kniha jejich korespondence z let 1977 až 1989 by nevznikla, kdyby si Ivan Martin Jirous řečený Magor dlouhou část vztahu s Julianou neodseděl v komunistických věznicích.

Děkovat za toto literární "východisko" represivnímu režimu by bylo absurdní. Ale z pohledu historického může být kniha nazvaná Ahoj můj miláčku zásadní zprávou o české situaci své doby.

Nejsou to ale Tyrolské elegie Karla Havlíčka Borovského z fešácké internace v Brixenu. Své "elegie" napsal Jirous především v nádherných verších Magorových labutích písní za pobytu ve valdickém žaláři v první polovině osmdesátých let. Labutí písně však s jeho korespondencí souvisejí: manželčiny dopisy mu přinášely fakta i podněty k vrcholné básnické sbírce.

Ačkoliv korespondence Jirousových zní všedně a prostě, neboť byla sledovaná vězeňskou cenzurou, je dlouho nebývale něžná. "Abych tady mohl žít, musel jsem lásku k Tobě svinout do klubíčka a dát ji spinkat, přikrejt ji peřinkou, jenom čumáček jí vykukuje," píše buřič Jirous ženě na počátku jejich korespondence při uvěznění v roce 1977, kdy byli ještě novomanželi.

Následovala dvě další vězení, která s Magorem Juliana přečkala dopisováním. Před arestem z let 1981 až 1985 se jim narodily Františka a Marta. Citové výlevy zvolna opadávají, Julianina láska a starosti přecházejí na dcery, s nimiž žije na Vysočině. V době posledního Magorova věznění z let 1988 a 1989 už Juliana nepíše listy dlouhé jako dřív, jsou i chladnější: "Myslím, že bys už rád dostal dopis, tak začínám psát. Trochu s nechutí, ale láskou k Tobě."

Z Jirousových dopisů musela tušit, že je konkurentkou jeho svobodomyslné duše. A ta se s manželskou institucí příliš neztotožňuje. Nedlouho po listopadové revoluci, kdy byl Jirous propuštěn, se manželé definitivně rozešli.

Titul Ahoj můj miláčku má předobraz v Jirousově korespondenci, která vyšla před jedenácti lety a získala ocenění Kniha roku v anketě Lidových novin. V ní ale čteme pouze Jirousovy dopisy, chybí jim kontrapunkt v těch manželčiných.

Nová kniha proto vytváří obraz plnější. Navíc vhodně rozšířený o didaktické stránky jako z dějepisu pro střední školy. Historik Tomáš Bursík zde vysvětluje, jak to chodilo v normalizačních věznicích. Je to důležité: čas se od listopadu 1989 zrychluje tak výrazně, že pro nové generace zůstává komunistická perzekuce "první světovou válkou", i když Juliana Jirousová stále žije a Ivan Jirous zemřel teprve před pěti roky.

Dopisy ze sedmdesátých a z první poloviny osmdesátých let zní jako minimalistická hudba. Opakují se v nich stálé motivy z každodenního života, jako by se tu popisoval "sedlákův rok".

Přes vězeňskou cenzuru by neprošly zápisy hlubších, natož společenských či politických úvah. Nanejvýš přes policejní bariéru pronikly zašifrované informace jako o "tašce z kolníka", což měly být samizdaty. A pak prošly stručné informace o přátelích, někdy až úsměvné. Juliana třeba píše o Mejlovi Hlavsovi z kapely Plastic People of the Universe jako o "lidovém vypravěči", u něhož není nikdy jisté, zda mluví pravdu: například když oznámil, že si jde hodit mašli, "to ovšem nikoho nevzrušovalo".

Kniha

Ivan Martin Jirous a Juliana Jirousová
Ahoj můj miláčku
Vzájemná korespondence z let 1977–1989
2015, Torst, 1056 stran, 599 korun

Občas se korespondence dotkne přečtených knih ("Saroyan je žvanil jako všichni humanisti"), Juliana do listů pro manžela opisuje básně, ovšem tušení nějakých politických souvislostí čerpá Jirous paradoxně spíš z Rudého práva, na jehož předplatné mu manželka posílá peníze. Je to tím absurdnější, že vůbec poprvé šel Jirous sedět, když před vysloužilým estébákem "snědl" kus těchto komunistických novin. A teď je z touhy po jakýchkoliv informacích horlivějším čtenářem Rudého práva než kdekterý komunista.

Když Jirouse zavřeli naposledy, v roce 1988, byla už manželská korespondence otevřenější. V Sovětském svazu spustil Gorbačov perestrojku, a tak i vězeňští cenzoři asi trochu změkli. Projde třeba i Julianina zpráva, že ji navštívil Václav Havel a byl "maximálně nervózní, že nemá už několik dní doprovod". Tedy StB v zádech.

Jirous se stává "slavným vězněm", jak ho Juliana v dopise nazve, jeho perzekuci sleduje demokratický svět. "V Praze na Ruzyni vládnou neuvěřitelně liberální poměry, tak jsem tam tejden jenom četl a spal," píše Jirous, když je do tamní věznice krátce internován. Za mříže mu chodí desítky pohlednic i dopisů, knihy i časopisy. A jak o tom informuje manželku, větří nové časy intelektuálního vzletu, ve kterých už nebude tolik prostoru pro ony všední záležitosti spojené s obstaráváním rodiny na Vysočině. Pro ten sedlákův rok.

Související