Právní solitérismus ČSSD

Probíhající bitva mezi ČSSD a advokátem Zdeňkem Altnerem má jako každý právní thriller v hollywoodském stylu jednu hlavní a několik vedlejších linek. Tou zdánlivě hlavní je boj sociálních demokratů o holou politickou existenci, protože zaplacení 337 milionů korun advokátovi Altnerovi by z ní v předvolební kampani učinilo náhodného pozorovatele billboardů všech konkurentů a radikálně by ji marginalizovalo. A tak se člověk skoro ani nediví, že ČSSD vymýšlí spoustu obezliček a oklik, jak snížit veřejnou důvěryhodnost věřitele a jak se platbě vyhnout nebo ji alespoň (do voleb) oddálit (kdo z nás by v takové situaci jednal jinak, že…?). Jsou tu ale i ony vedlejší motivy, které − jak už to v rafinovaných hollywoodských scénářích právně-politických dramat (political and legal thrillers) bývá − jsou důležitější než hlavní linka konkrétního pragmatického zájmu.

Pocit nespravedlnosti

Kromě masivní billboardové i jiné kampaně, s níž ovšem už dávno nestojí a nepadají politické zisky ve volbách (čehož si asi sociální demokraté nevšimli), bojuje ČSSD nepřímo i o svou politickou tvář. O svou čistotu a důvěryhodnost, jejichž měřítka si strana sama nastavila nejen svým každodenním jednáním v posledních letech, ale po volbách v roce 2013 i oficiálním vymezením vůči hnutí ANO. Předseda strany, Bohuslav Sobotka, naposledy na sjezdu strany znovu a znovu vysvětloval, že ČSSD jako tradiční politická strana je zárukou demokratického politického systému, protože je na rozdíl od každého neurčitého hnutí bez minulosti a struktury předvídatelná a vypočítatelná, neboť vychází z úcty k žitým hodnotám a z dodržování demokratických pravidel. Problém je v tom, že když sociální demokraté musí tyto hodnoty, tuto zakládající standardnost osvědčit prakticky, mají s tím vážné problémy. Nejprve podivně chápaná solidarita a sociálně-lidské ohledy při přijímání nepřijímání uprchlíků; teď, v kauze Altner, nečekaně pružný přístup k právnímu státu, který je, tedy alespoň vždy byl, základním standardem liberální demokracie.