V jednom má ruský režisér Vitalij Manskij, který svůj poslední dokument V paprscích slunce natočil v Severní Koreji, jasno. Na otázku, zda přijme pozvání Severokorejců k návratu, neboť se po něm prý stýská dětské protagonistce jeho filmu, odpovídá úsečně. "Samozřejmě že ne." A po chvilce dodává: "Ještě bych v životě rád něco natočil."
Dokument, který podobně jako předchozí režisérovy snímky Broadway a Roura koprodukovala Česká televize a jenž minulý týden vstoupil do českých kin, nabízí mrazivou hru na skutečnost v podání severokorejského lidu. Ten chtěl původně Manskij najít jakožto režisér, který ve všech svých dokumentech zachycuje především všední život − ať už natáčí na Kubě, nebo v trilogii nazvané Rudí carové portrétuje ruské vládce.
"Naivně jsem si myslel, že umím najít soukromý, všední život a že se mi k němu podaří proniknout i tentokrát," komentuje režisér vznik nového filmu. "Naštěstí jsem včas pochopil, že je nemožné hledat černou kočku v místnosti, kde je tma jako v pytli, obzvlášť pokud tam ta kočka vůbec není."
Manskij už hledal obyčejného člověka třeba v Putinově pracovně, a když zjistil, že soukromí je pro prezidenta tabu, šel si s Putinem, který byl tehdy krátce u moci, alespoň zaplavat. Tentokrát však režisér místo reality dostal nejen předepsaný scénář, ale i "herce".
Různé verze scénáře si se Severokorejci posílal dva roky a "chytračil", jak na ně vyzrát. "Třeba jsem navrhl, že by dětská hrdinka mohla v jedné scéně jet autobusem do školy, a říkal si, že do filmu propašuji ruch ulice," popisuje Manskij. "Pak jsme přišli na liduprázdné náměstí, kde uprostřed byla fronta lidí čekajících na autobus. V místě, kde dřív ani nebyla zastávka. Normální režisér by řekl, nezlobte se, končím. Ale já si řekl, že natočím tu lež. Protože lež nahradila život, normální život tu neexistuje."
Lež korejského slunce
Manskij líčí třeba návštěvu továrny na rajčatovou šťávu, kde se ve skutečnosti žádná nevyrábí. "Vzali mě do velína, kde byly počítače, ale když jsem pohnul myší, na ploše se zobrazily jen Windows a bylo jasné, že počítače nejsou ani propojené s klávesnicí. Je otázka, pro koho se toto představení vytváří."
Režisér nechává kameru běžet i ve chvílích, kdy severokorejští "soudruzi" režírují herce, které sami vybrali, v rolích, které s jejich skutečným životem nejspíš nemají nic společného. Z výsledku se tají dech a není třeba žádný komentář o hrůzách portrétovaného režimu.
"Severní Korea se dlouhá léta nachází v naprosté izolaci, oni lidi odjinud nechápou. Pro ně jsme z jiné planety," zamýšlí se režisér, proč má průhledná propaganda na obyvatele takový účinek.
"V Severní Koreji jsem začal točit proto, že jsem chtěl pochopit vlastní minulost, myslel jsem, že nastoupím do stroje, který mě přenese časem. Ale nastoupil jsem do kosmické lodi, která mě odnesla do úplně jiné galaxie. Jakožto dokumentarista jsem však přijal pravidla hry a pokusil se pochopit, jak se hraje."
V paprscích slunce
Scénář a režie: Vitalij Manskij
Hypermarket Film, česká distribuční premiéra: 14. dubna
Zatímco na Kubě podle Manského lidé i přes cenzuru vědí o okolním světě a mají v pokojích fotky emigrantů s velkými auty v pozadí, ten, kdo zmizí z Koreje, se rozplyne.
Filmař to srovnává s vlastní zkušeností. "V Rusku se čekalo patnáct let v pořadníku na žigulíka a najednou vám Voloďa, který emigroval, za čtvrt roku pošle fotku s obrovským bourákem, z toho jsme byli ohromeni."
A porovnání rozvíjí dál. "Pochopil jsem, že v Severní Koreji nejsou praskliny, díky nimž by se režim mohl zhroutit sám. Když to vezmeme hodně zjednodušeně, sovětský režim neskončil kvůli tomu, že by ideologie nefungovala, Sovětský svaz skončil na žvýkačky, džíny a Playboye. Ale v Severní Koreji žádné žvýkačky nemají," shrnuje.
Lež korejského slunce
