Symbolika úvodního detailního záběru na hřbitovní svíčku, jímž začíná nový díl "básnické" série režiséra Dušana Kleina, je bohužel příznačná. Filmem nazvaným Jak básníci čekají na zázrak zítra hrdinové Štěpán a Kendy pošesté vstoupí na plátna kin. Najít pro jejich další eskapády důvod je ale obtížné.

Naposledy si Pavel Kříž lékaře se zálibou v rýmování Štěpána Šafránka zahrál v roce 2003. Tehdejší díl Jak básníci neztrácejí naději začínal smrtí maminky, nyní hoří svíčka Štěpánově partnerce a matce jeho syna. Přičemž tento chlapec s vizáží Harryho Pottera a "nepřirozenou inteligencí", jak ji označují ve škole, je největším oživením série.

Ta se nicméně v obou předchozích porevolučních dílech usadila v rutinním "modu operandi" a ani teď se nezvedá.

Novinka se takřka obejde bez nemocničního prostředí a dříve zásadní kamarádství se omezuje na to, že si postavy v restauraci spolu občas dají řízek. Především se však série zbavila čehokoliv, co by mohlo zavánět poezií. "Štěpánkovy" naivní něžné veršíky spolu s písněmi Jaroslava Uhlíře od počátku patří k poznávacím znamením Básníků. Ale s přibývajícím věkem hrdinů se vytrácí smysl, proč je znovu recitovat, a také se z posledních filmů vytratila jakákoliv "poezie" čistě filmařská.

Básnická trilogie se v 80. letech stala oblíbenou klasikou nikoliv skrze verše, ale spíše díky spojení jemně podaných problémů dospívajících mladíků s obvykle drsným lékařským prostředím.

Pavel Kříž se svýma nehrdinskýma psíma očima vepsal do paměti, v níž ale uvázly také emotivní momenty − třeba když na stole před právě dorazivším doktorem stojí káva, kterou ještě vařila zesnulá pacientka.

Scény, které by mohly zlidovět, se v novém dílu nevyskytují. Štěpán tu má sympatickou sousedku v podání Lindy Rybové a čilého potomka, který je odhodlán prolomit každodenní vaječnou "dietu" a najít novou maminku.

Na plátně se občas objeví závan staré atmosféry, ale to jen díky nostalgii posilované infuzemi osvědčených hitů typu písně Když se zamiluje kůň.

Jinak se herci před kamerou scházejí jako v tom nejtuctovějším seriálu a přeříkávají repliky, které často mají divákům pouze vysvětlit něco, co postavy dávno vědí. Kamera se drží jediného pravidla: když přijde nová ženská postava, je třeba ji 'sjet' pohledem k podpatkům a zpět.

Jediný pokus o děj začíná záběrem z nadhledu na pět mužů u kulatého stolu, na němž stojí pět šálků kávy. Představa, jak skupina padesátníků jako v nějakém špionážním filmu konspiruje tajnou oslavu narozenin pro svého bývalého profesora upoutaného na lůžko, ale vyvolá jen kroucení hlavou.

Scény, v nichž žena lehké pověsti omámí partu důchodců lehkou drogou a kdy si Josef Abrhám, Rudolf Hrušínský a Jiří Lábus dávají "pár tahů z trávy", jsou tak absurdní, že je divák z hlavy jen tak nevyžene.

Film

Jak básníci čekají na zázrak
Režie: Dušan Klein
Bioscop, distribuční premiéra 14. dubna

Vždy když se film mezi přehlídkou produktů od sponzorů a zbytečných scén přepne do "poetického módu", je to asi stejně uvěřitelné, jako když Pavel Kříž ve filmu Lída Baarová hrál Hitlera. Ani v jednom případě nemá jít o parodii.

Je smutné, že "nejživější" moment snímku přijde až během závěrečných titulků. V nich zní nová Uhlířova píseň, mezi jejímiž slokami probíhá dětský dialog komentující, jak to bude dál.

Ta píseň by mohla patřit do povedeného dětského filmu nebo do televizního pořadu z produkce dua Uhlíř−Svěrák. Zní ale ve snímku o přestárlých hrdinech, který je určen pro kina. A bohužel je z celého filmu tím nejlepším.