Ani patnáct let poté, co saxofonista Wayne Shorter sestavil kapelu s hráči o dvě generace mladšími, by nikdo nedal ruku do ohně za to, jak přesně jejich kvarteto funguje.

Největší "záhada" současného jazzu, se kterou dvaaosmdesátiletý Shorter dnes vystoupí na brněnském Jazzfestu, představuje originální tvar, hudbu "bez hranic". Akustickou a neměnnou sestavu čtyř hudebníků, kteří takřka nechodí do nahrávacího studia.

Nepilují žádný "výsledný produkt". Na pódium nenosí setlist. Nestřídají se v sólech a nehrají jednotlivé skladby, nýbrž v dlouhých improvizovaných plochách reagují jeden na druhého. Hudebně se posunují smluvenými signály. A ty nevydává lídr kapely, ale všichni čtyři hudebníci. Zcela demokraticky.

Posluchač je tak konfrontován s náročnou, abstraktní muzikou připomínající komorní vážnou hudbu. Přesto ji − už od prvního vystoupení sestavy v pražském Kongresovém centru roku 2005 − vstřebává díky síle Shorterovy osobnosti. A má pocit, že tu hudbu nejvýrazněji formuje Shorterovo uvažování o lidskosti, otevřenosti, o touze "zlepšit svět hudbou" a principech kolektivu.

"Zahraj tekoucí vodu," praví jednou Shorter pianistovi Danilu Pérezovi. Celou noc Pérez přemýšlí, jakými akordy vyjádřit vodu, a když je druhý den zahraje, Shorter se ušklíbne: "Ta voda nesmí být špinavá!"

Podobně dnes Shorter raději než o své muzice hovoří o nekonečnu, němých filmech, sci-fi a komiksech, o kontrastech mezi světlem a tmou. Nedělá to, aby ho spoluhráči luštili jako křížovku, nýbrž aby při hraní zapojovali představivost.

Wayne Shorter (82)

◼ Nositel devíti Grammy je vedle Sonnyho Rollinse nejznámějším žijícím jazzovým saxofonistou.

◼ Čtyři roky hrál s Jazz Messengers Arta Blakeyho, roku 1964 se stal členem přelomového kvinteta Milese Davise a k tenoru přidal sopránsaxofon.

◼ V 70. letech patřil k zakladatelům kapely Weather Report, průkopníků žánru fusion, účinkoval též ve skupině V.S.O.P. pianisty Herbieho Hancocka.

◼ V brněnském Bobycentru dnes vystoupí s kvartetem, které založil roku 2001. Kromě studiového alba Alegria vydávají jen živé nahrávky.

Shorter své kvarteto nikdy neinstruoval, protože chtěl, aby si vyvinulo vlastní jazyk ne "ze slova", ale z hudby. A samozřejmě ze zkušeností, kterých panamský pianista Danilo Pérez, newyorský basista John Patitucci a bubeník z Louisiany Brian Blade mají dnes už bohatě, byť do kvarteta vstupovali jako mladí muži, již dospívali poslechem Shorterovy hudby z 60. let.

Někdo kvarteto interpretuje duchovně − Patitucci i Blade jsou hluboce věřící křesťané, Shorter zapřisáhlý buddhista. Jiní v improvizovaných plochách hledají kostry Shorterových kompozic Nefertiti, Juju nebo Footprints, které saxofonista v 60. letech složil jako člen takzvaného druhého kvintetu trumpetisty Milese Davise. To představovalo jediný předobraz Shorterovy nynější sestavy.

Z Davisových nahrávek jsou dávno "standardy", které se učí jazzoví hudebníci po celém světě.

Také svobodomyslná hudba Shorterova "kvarteta 21. století" už dnes představuje legitimní směr jazzového vývoje. Každý večer vzniká nanovo v jiném prostředí. Hudba v nejryzejší podobě bez žánrového ukotvení, bez pravidel.

Improvizace jako zpodobování daného okamžiku a skrze něj člověka a vlastně celého života, jak míní Shorter. Slyšet se to musí naživo. Co slyšet − zažít.

Související