"Dva týdny před koncertem jsem toho moc nenaspal," ohlíží se český varhaník Ondřej Pivec, teď už vyspaný a s úsměvem od ucha k uchu, za "vystoupením svého života". Před týdnem s americkým jazzovým zpěvákem Gregorym Porterem stanul na pódiu vyprodané londýnské Royal Albert Hall, kde mu tleskalo přes pět tisíc lidí.

S kapelou nyní snad nejpopulárnějšího jazzového zpěváka na světě Pivec do konce dubna odehraje ještě dvanáct koncertů po Velké Británii. Hned poté vstoupí Pivcovy varhany "do dějin" podruhé, až zazní ve třech skladbách Porterovy nové desky. Tu vydá legendární jazzová značka Blue Note, k níž čeští hudebníci dlouho jen obdivně vzhlíželi − jako poslední se na nahrávkách Blue Note před lety objevoval dnes jedenasedmdesátiletý kontrabasista George Mraz.

Čerstvě dvaatřicetiletý Pivec je ještě plný dojmů z toho, že Porterova kapela přespává "v hotelu hned u Buckinghamského paláce", a pobaveně líčí, jak muzikantům servírky v restauracích píší svá telefonní čísla na účty. "V Americe to ještě úplně neplatí, ale v Evropě a v Anglii začíná být Porter slavný jako Frank Sinatra," ilustruje.

Pivcův úspěch je na poměry českého jazzu mimořádný, ale také tvrdě odpracovaný. Rodák z Brna, kde studoval klasický klavír, na sebe v minulé dekádě upozornil po pražských jazzklubech nejprve v kapelách kytaristy Romana Pokorného a zpěvačky Yvonne Sanchezové, posléze jako lídr vlastního Organic Quartetu, s nímž natočil dvě velmi solidní desky.

Když se roku 2009 coby − řečeno s dobou − "ekonomický migrant" rozhodl přestěhovat do New Yorku, zdálo se nepředstavitelné, že by v konkurenci světových jazzových muzikantů prorazil. Sedm let nato má Pivec v New Yorku byt, práci, auto, americkou manželku, zelenou kartu umožňující trvalý pobyt − a protože do Česka už ho nic netáhne, uvažuje, že si zažádá o americké občanství.

"V New Yorku jsem začínal od nuly. Trvalo mi tři čtvrtě roku, než jsem našel první práci," vzpomíná Pivec, jak začal hrát v triu saxofonisty Jasona Marshalla.

Do té doby Pivec svým nástrojem, Hammondovými varhanami B3, typově navazoval na hudbu varhaníka Jimmyho Smithe z 60. let, případně na současníky Joeyho DeFrancesca nebo Sama Yahela, u něhož krátce studoval. Jenže Hammondovy varhany se v USA používají také při černošských bohoslužbách v baptistických kostelech, kde doprovází pastora, sbor a často bubeníka. Tady Pivec vycítil příležitost.

Zhruba po roce v New Yorku se stal "ředitelem kůru" v malém černošském kostele v Harlemu. Z hitparád se po sluchu učil současné gospelové hity, které aranžoval pro sbor, a přitom si zdokonaloval hru levou nohou, která je u jeho nástroje klíčová − varhaník s ní vytváří basovou linku, čímž v kapele nahrazuje basistu.

Domácí kvarteto

◼ Hráč na Hammondovy varhany Ondřej Pivec v Česku zanechal nejvýraznější stopu jako frontman kapely Organic Quartet.

◼ Kapela, jejíž zvuk připomínal sestavu amerického varhaníka Larryho Goldingse s kytaristou Peterem Bernsteinem, vydala dvě nahrávky u labelu Animal Music. S posluchači se rozloučila roku 2011 natáčením DVD v pražském Divadle Disk.

◼ Uplynulý víkend Organic Quartet po letech odehrál dva koncerty v pražském Jazz Docku a na brněnském Jazzfestu.

"Po Harlemu jsem dva roky působil v kostele na Coney Islandu, odkud nás ale vyplavil hurikán Sandy, pak jsem byl rok a půl jinde v Harlemu a teď v Brooklynu," vypočítává Pivec, v černošských kostelech v New Yorku patrně široko daleko jediný varhaník bílé pleti.

Ještě před odletem z Prahy přitom nedělal nijak zbožný dojem. Černošské bohoslužby, během nichž pastor dostává věřící do varu a hudbou "šponuje" emoce, až návštěvníci kongregace omdlévají, znal jako většina Čechů hlavně z hudebního filmu Blues Brothers − v něm pastora ztvárnil funkový zpěvák James Brown.

"Je to taková divoká oslava života, jejímž cílem je docílit přítomnosti Boha v místnosti," vysvětluje Pivec a vzpomíná, jak při své první návštěvě mše v New Yorku skoro nerozuměl černošskému slangu, ale atmosféra na něj zapůsobila tak, až se rozplakal. "Člověk si uvědomí, že život má duchovní rozměr a že muzika je s ním spojená. Když se skupina lidí v jedné místnosti naladí na stejnou myšlenku, je to cítit."

Přestože za varhanami je teď tím, kdo atmosféru pomáhá vytvářet, dodnes ho prý pastor občas strhne tak, že Pivec během hraní spontánně vykřikuje.

Do Pivcova kostela v Brooklynu chodívá zhruba sto lidí, od černochů žijících na sociálních dávkách po majitele obchodů s oblečením. "Na mších se řeší třeba rasismus, který se náš pastor snaží z lidí vytřepat. Vysvětluje, že negativita se neomezuje na barvu pleti a podobně," popisuje Pivec, ale hned dodává, že rasismus v USA skutečně přežívá. "Moje manželka je černoška, vím, jak dlouho nemohla sehnat práci. Vzali ji, teprve když přestala nosit afro a narovnala si vlasy," uvádí příklad.

Až na konci dubna Pivec dokončí turné s Gregorym Porterem, vrátí se zase k tomu, do čeho teď v New Yorku investuje "nejvíc času i peněz", což je kapela Kennedy Administration, pojmenovaná po černošské zpěvačce řečené Kennedy. Funguje dva roky a každou středu hraje coververze R&B, soulových a funkových hitů v newyorském klubu Groove.

"Stalo se nám například, že někdo z Jižní Koreje nahrál na YouTube klip našeho vystoupení, který už má asi 40 tisíc zhlédnutí. Od té doby na nás chodí skupiny Jihokorejců," vypráví Pivec, který s kapelou brzy vydá debutové album původních skladeb.

Jako hosta na něj pozval mimo jiné Gregoira Mareta, v jazzových kruzích jednoho z nejznámějších hráčů na foukací harmoniku. A Maret mu před pár dny pozornost oplatil, když Pivce angažoval do své kapely na několik letních vystoupení po Evropě.

"Vypadá to, že se mi poprvé podaří uživit se bez angažmá v kostelech," shrnuje Pivec, který několik posledních let hrával mše každou středu a každou neděli. Což v něm zjevně zůstalo. "Jak si tu první volnou neděli užiji? Zase na mši půjdu jako posluchač," dodává.

Související