Když je žena krásná, chytrá a k tomu i umělecky nadaná, lze čekat, že se jí hodně promine. Třeba to, že byla komunistkou.

Fotografka italského původu a možná i špionka Tina Modottiová se ale odpuštění nejspíš nedožila. Její nevyjasněná smrt v Mexiku roku 1942 pravděpodobně nepřišla po srdečním selhání, jak se v novinách o tehdy pětačtyřicetileté ženě psalo, nýbrž jí do hrobu pomohl její "přítel" − stalinista a sovětský špion Vittorio Vidali.

Výběr z anglické, španělské a italské korespondence Modottiové s podtitulem Mezi uměním a revolucí nedávno v češtině vydalo nakladatelství Labyrint.

Modottiovou výběr zastihuje hlavně v jejím nejšťastnějším období, kdy jako prosazující se fotografka − nadšená pro umění a všímavá k sociálním problémům − žila v Mexiku.

Dopisy však reflektují i její příklon ke komunistické ideologii, která se stala osobní tragédií Modottiové: pohlcená službou "pro revoluci", jež jí přinesla dočasné vyhnanství z Mexika, přestala fotografovat. Po moskevské epizodě, v níž se zapletla s tajnými službami, navíc ukončila přátelství s mnoha lidmi a odsoudila se k osamění.

Přitom právě srdečné vztahy byly důležitým aspektem jejího života. V dopisech Modottiové se mihne mnoho významných jmen − přátelila se s malířem Diegem Riverou, kterého seznámila s jeho budoucí ženou Fridou Kahlo, psala o slavných fotografech Dorothee Langeové či Alfredu Stieglitzovi.

O umělcích se většinou vyjadřovala obdivně, ještě zajímavější jsou však v dopisech její kritické připomínky.

O Diegu Riverovi, který v Mexiku dodnes platí za nedotknutelnou ikonu, například napsala: "Příliš vysvětluje, v poslední době maluje detaily s iritující precizností, nic neponechá představivosti."

Překladatelka a editorka Hana Bortlová-Vondráková pro knihu vybrala především dopisy adresované milenci Modottiové, proslulému americkému fotografovi Edwardu Westonovi. Ten se kvůli ní na několik let přestěhoval do Mexika, kde jej kromě velmi otevřené společnosti uchvátily pro fotografa ideální světelné podmínky.

Otevřeli si společný ateliér, který spravovala hlavně Modottiová a Weston ji na oplátku učil fotografovat.

"Edwarde, ani netušíš, jak často mě zaplavuje pocit vděku vůči tobě za to, že jsi mě zasvětil do práce, která mě nejenom živí, ale kterou jsem si vášnivě zamilovala a nabízí mi tolik možností vyjádření," píše Modottiová v roce 1928, dva roky poté, co se rozešli a Weston se nadobro vrátil do USA.

Korespondence pokračovala téměř až do její smrti − pouze několik posledních let, kdy nejspíš prožívala velkou deziluzi ze svých revolučních ideálů, se Modottiová fotografovi neozývala.

Komunistické myšlence o třídním boji propadla Tina Modottiová v roce 1927 se vší svou vášnivostí. Tehdy se v dopisech její dosud bohatý a poetický slovník začíná podivně mísit se soudružskými výrazy: "Každý z nás se bude muset potýkat s vlastními naléhavými problémy a úkoly…"

Od té doby nemá v Mexiku stání, obzvláště poté, co byla zastřelena její další velká láska, kubánský revolucionář Antonio Mella, z jehož smrti byla Modottiová navíc obviněna. Svoji bolest nežensky potlačuje: "Aby se člověk neusoužil k smrti, musí se naučit ,odkládat stranou' záležitosti vlastního srdce."

Kniha

Tina Modotti
Mezi uměním a revolucí
2015, Labyrint, vybrala a přeložila Hana Bortlová-Vondráková, 205 stran, 299 korun

Už není tak srdečná, energická a povzbudivá. Její dopisy se proměňují ve smutná, často omluvná a věcná psaní. Nejvýmluvněji působí stručný list Westonovi, kde jej prosí, aby se nikde nezmiňoval, že ona je v Moskvě. "Mohlo by mi to v budoucnu způsobit problémy."

Z poznámky pod čarou vyplývá, že ve stejné době směla Modottiová nahlížet do tajných dokumentů a kartoték sovětské tajné služby.

Hana Bortlová-Vondráková knihu dopisů doplnila i obsáhlým medailonem s mnoha podrobnostmi o životě Modottiové.

Objasňuje například i její krátkou kariéru hollywoodské herečky, na které si fotografka nikdy ani trochu nezakládala.

Obrazová část publikace zahrnuje nejlepší fotografie Modottiové, například portrét Edwarda Westona, botanická zátiší, portréty mexických žen, záběry z demonstrace či revoluční zátiší se srpem, kladivem a sombrerem. Nechybějí ani snímky a kresby jejích přátel, kterým pózovala − často nahá.

Ať už ji fotil Weston, nebo kreslil Rivera, pokaždé je zachycena jako uhrančivě krásná, oduševnělá, avšak bolestí obtěžkaná žena.

Jako by myslela na slova z jednoho svého dopisu: "Život si účtuje draho prožité chvíle radosti."

Související