Sonny Rollins, který je ve svých pětaosmdesáti letech jedním z nejznámějších žijících jazzových hudebníků, si kdysi myslel, že svoji hudbou dovede změnit svět. S touto představou už se rozloučil, ale jinak má stále co říct, píše agentura AFP.

„Saxofonový kolos“, jak se Rollinsovi přezdívá od roku 1956, kdy takto nazval své album, patří vedle již nežijících Johna Coltranea, Charlieho Parkera či Colemana Hawkinse k hudebníkům, kteří zásadní měrou posunuli vývoj jazzového saxofonu. Rollins si vytvořil osobitý, našlapaný a břitký moderní styl, jenž se snadno propůjčoval i nejrůznějším experimentům.

Jinak tvrdě pracující tenorsaxofonista několikrát dočasně přerušil svoji hudební dráhu – nejslavněji v době, kdy sice nevystupoval, zato chodíval cvičit na Williamsburský most v New Yorku. Později trávil čas v Indii a v Japonsku, aby prohloubil svoji duchovní stránku.

Zatím poslední přestávka v Rollinsově hraní je spíš vynucená. Od roku 2012, kdy vystoupil i na tuzemském festivalu Struny podzimu, Rollins nekoncertuje kvůli potížím s dýcháním.

„S tím, co chci hudebně dokázat, jsem ale ještě neskončil. Chtěl bych udělat víc a doufám, že ještě dostanu příležitost,“ řekl Rollins agentuře AFP.

Saxofonista momentálně spoléhá na „nové, moderní léky“, které mu snad pomohou k návratu na pódia. A mezitím se probírá svými staršími koncertními nahrávkami.

Ta nejnovější se jmenuje Holding the Stage: Road Shows, Vol. 4 a prodávat se začne tento pátek. Album obsahuje deset skladeb včetně několika, které Rollins nikdy nezachytil ve studiu. Ve všech případech jde o záznamy z živých vystoupení po Spojených státech a Evropě od roku 1979.

Jedním z vrcholů desky je podle AFP vygradovaný a emocionální záznam Rollinsova vystoupení krátce po teroristických útocích z 11. září 2001. Ty rodilý Newyorčan zažil z bezprostřední blízkosti – tou dobou bydlel nedaleko od padlých věží Světového obchodního centra.

Když se dnes ohlíží zpět, Rollins říká, že hudbu vždy bral jako příležitost, jak komentovat okolní dění. Například jeho dnes již klasickou nahrávku Freedom Suite z roku 1958 poháněl nejen silný a přesvědčivý hlas tenorsaxofonu, ale též reflexe tehdy aktuálního afroamerického hnutí za občanská práva.

Dnes už prý Rollinse současné dění neinspiruje. Svoji hudbou chce reflektovat „ne tento svět, ale nekonečno“, jak říká.

V šedesátých letech si Rollins myslel, že „hudba dokáže změnit svět“, vysvětluje. „Měl jsem za to, že svět může být jiný a mírumilovnější, že se všichni budou milovat. Jak postupovaly roky, pochopil jsem, že se tak nestane,“ vypráví.

„Došel jsem k přesvědčení, že tento svět se nikdy nezmění. Je tu od toho, aby se v něm válčilo a zabíjelo, aby se v něm šířily choroby a smrt.“

Rollins o tom hovoří vyrovnaně, ale nikoliv zahořkle, poznamenává agentura AFP. „Smyslem života je sloužit druhým. Hudba je tu od toho, aby činila radost druhým,“ tvrdí hudebník.

Sonny Rollins, který se narodil v září 1930, vyrůstal v newyorské čtvrti Harlem. K hudbě ho přivedl zážitek ze školy, kam kdysi přišel zpěvák Frank Sinatra a apeloval na studenty, aby přispěli k ukončení pouličních šarvátek v New Yorku mezi mladými Italy a Afroameričany.

Krátce po svých dvacátých narozeninách již měl Rollins na kontě vystoupení se saxofonistou Charliem Parkerem, trumpetistou Milesem Davisem, bubeníkem Maxem Roachem a zejména s klavíristou Theloniem Monkem. Často se tehdy zdržoval v Monkově bytě a účinkuje i na jeho nahrávce z roku 1957 nazvané Brilliant Corners.

Zřejmě nejkomplikovanější vztah měl Rollins s Johnem Coltranem. Přestože se přátelili, až do Coltraneova úmrtí na rakovinu v roce 1967 byli považováni za rivaly.

„Byl to krásný, překrásný člověk,“ vzpomíná dnes Rollins na Coltranea a vybavuje si, jak pro něj v mládí bylo obtížné vyrovnat se hudebníkům již tehdy považovaným za legendy. „Když si vzpomenu na Coltranea a na Monka, uvědomuji si, kolik jsem tehdy udělal blbostí, jaké by si dospělejší člověk odpustil,“ říká.

Hudebně prý ale Rollins ničeho nelituje. Kromě osobitého hráčského stylu byl průkopníkem jazzových sestav, které vystupovaly bez klavíristy. Zvlášť originální byl Rollins v přístupu k rytmu. Jedna z jeho nejznámějších skladeb St. Thomas například využívá rytmu afro-karibského žánru zvaného calypso – ten si Rollins pamatoval z dětství.

Přestože dodnes je tenorsaxofonista nejčastěji spojován s jazzovým stylem hard-bop, hrál mimo jiné s rockery Rolling Stones a do své vlastní hudby kdysi vnášel prvky rocku i disca.

Za poslední dva roky Rollinsovi zemřeli dva blízcí přátelé – saxofonista Ornette Coleman a pianista Horace Silver. Coleman se zásadním způsobem zasadil o vznik takzvaného free jazzu, zatímco Silver měl pověst předního hardbopového pianisty. Sonny Rollins na Silvera vzpomíná na svém posledním albu.

„Nejsme tu od toho, abychom žili věčně, takže člověk nemůže brát smrt jako něco špatného,“ říká Rollins o svých zesnulých přátelích. „Oba světu dali jazz, což je hudba na věčnost. A to je přece krásné.“

Rollins, jenž vloni v září oslavil 85. narozeniny, svoji dlouhověkost přičítá józe. Ta ho prý naučila se soustředit a pomohla mu odvyknout si drogám a alkoholu, pro něž měl slabost v mládí.

Ze všeho nejvíc si ale saxofonista cení tvůrčího ducha. „Jsem stále naživu, protože se stále učím,“ říká.

Související