Vašku, tahle hra je o mně!" říká Olga Havlová po naivně nadšeném a lehce ješitném monologu svého manžela − novopečeného prezidenta − v úvodu inscenace Divadla Letí nazvané Olga (Horrory z Hrádečku).

Hra Anny Saavedry, která měla v pátek druhou premiéru, Olgu představuje v nechronologicky řazených obrazech coby ženu, která si svůj osud nevybrala, ale dokázala ho statečně žít. Ženu realistku, která si nepotrpí na velkohubosti ani oficiality, je za všech okolností svá a v dobrém slova smyslu "normální", umí si užít život a vždy stojí za svým manželem.

Nejde tu o překvapivé informace či o převratnou interpretaci mnohokrát propraného. Inscenaci v režii Martiny Schlegelové se ovšem daří divadelně zachytit podstatu Olžina bytí, její samozřejmý, leč nedeklamovaný feminismus, vnitřní sílu a hodnoty, které jako osobnost vyznávala a zosobňovala pro druhé.

Olga tak i přes svou titulní úlohu neopanovává prostor, funguje spíše coby nenápadná kotva. Pavlína Štorková úspornými gesty i projevy vystihuje její neokázalost, se zachmuřeným, sveřepým výrazem štráduje se psy po lesích, kouří, čte si a sem tam něco břitce a leckdy i nepříjemně okomentuje. Když už má delší projev o něčem podstatném, činí tak s trochu omluvným výrazem.

Její střízlivost, umocňována vystupováním z role a komentáři k divákům, je leckdy až dojemná, například když Havel přiznaně odchází za milenkou v předvečer svého zatčení. Projevuje se také v kontrastu s proudy slov, gest a předváděním se ostatních. V první řadě je tu její manžel, v podání Jiřího Böhma roztomile sebestředný věčný kluk, na jehož neustálé filozofování a vnitřní dialogy je místy potřeba až tří herců, kteří se na chvíli stanou Havlem. Místy je Olga vyobrazena jako zdánlivě "čtvrtá vzadu" − když se Václav Olgy ptá na názor na novou hru, povídá si hlavně sám se sebou. Převážně ovšem Havel působí komicky, třeba jako nešika při vyrábění plotu na Hrádečku.

Ve všech vedlejších rolích, od Olžiných věrných psů až po estébáky, Jiřího Böhma s velkou přesností a mírou doplňují Pavol Smolárik a Tomáš Kobr. Jimi hraní novináři vršením otázek, na které Havlová neodpovídá, vyprávějí její život za ni − o "havlovské" absurdity tu ostatně vůbec není nouze. Havlovy milenky se zase ztrapňují výrobou diagramů jeho vztahů (tzv. havlostěn) a kvokavým přivlastňováním si "Vaška". A ke sklapnutí podpatků jim stačí jediná Olžina věta.

Divadlo

Olga (Horrory z Hrádečku)
Režie: Martina Schlegelová
Vila Štvanice, Praha
Premiéra 23. března, nejbližší uvedení 16. dubna

Atmosféře inscenace notně pomáhá "romantická" lokace pražské Vily Štvanice, v níž se pracuje i s průhledy ven velkými okny, a uzpůsobení jejího interiéru na pověstný Hrádeček. Útulná domáckost vybízí k tomu, připadat si jako u Havlových doma, především v první půli jako by skutečně ožily zlaté časy Hrádečku, například ve skvělé scéně, kdy Olga s přáteli režíruje svou vlasteneckou hru.

Druhá půlka už je zatěžkána dospělejším obdobím a snahou dotknout se všeho podstatného od šedesátých let až do Olžiny smrti, což vede občas k ilustraci, některým obrazům jako by zas chyběla dostatečná pointa. Olga se ovšem nemění, tváří v tvář vystřízlivění z revolučních emocí i následným velkým gestům stále prosazuje nutnost postavit se všedním dnům.

Podařilo se připomenout Olgu i jako postavu veřejného života, po jejíž integritě stále zůstává prázdný prostor, na což nepřímo naráží i Havlovo mnohokrát opakované "Olga?!" na konci hry, kdy poprvé zůstane viset ve vzduchu bez odpovědi.

Související