Z tygra se v kleci stane králík. Veterinář Jan Berger z české tragikomedie Teorie tygra, která dnes vstupuje do kin, pociťuje tuto zoologickou metaforu po celý život na vlastní kůži. A režijní debut Radka Bajgara se na jejím základě snaží kromě smíchu přinést i realistické svědectví o mezilidských vztazích.

Radek Bajgar je též spoluautorem scénáře, ale film Teorie tygra nepatří k pozoruhodné vlně autorských debutů, které v posledních měsících proměňují tvář české kinematografie.

Autorům snímků jako Polednice či Já, Olga Hepnarová je Bajgar generačně vzdálen, má za sebou dlouholeté televizní zkušenosti coby producent či scenárista a hlavně jeho filmový debut pokračuje obsazením i poetikou v duchu typických českých tragikomedií posledních dekád.

Když se Jan, tedy muž před důchodem v charismatickém podání Jiřího Bartošky, po smrti tchána neshodne se ženou a tchýní na tom, zda respektovat nebožtíkovo poslední přání, vypadá to na poslední kapku ze zjevně celoživotní číše despotické nadvlády. A také to předznamená rozdělení rolí prakticky v celém filmu.

V Teorii tygra všechny ženy tyranizují své protějšky a muži jsou sice romantičtí snílci, ale zároveň neschopní, takřka nesvéprávní slaboši. Optikou filmu je příznačně to druhé stále sympatičtější, ale ani jednu stranu nelze vnímat jako filmově nadsazený obraz toho, jak to v životě chodí. Mnohem spíš jde o karikaturu.

Když zavřeme tygra do klece, nestane se z něj krotký králík, jak naznačují tvůrci snímku. Stačí zajít do nejbližší zoo a podívat se na nervózní lovce, neustále přecházející od mříže k mříži. A podobný neurotický chudák tygr by byl rozhodně příhodnější metaforou pro mužské postavy snímku, jehož zápletka stojí na tom, že Jan se rozhodne předstírat Alzheimerovu chorobu, aby se vymanil z neustálého manželčina dohledu.

Zbytek filmu sleduje vedle Janových eskapád do přírody, do říše volnosti, jak celá si­tuace ovlivní rozložení sil v rodině plné dalších despotických žen a slabošských mužů. S jedinou výjimkou syna Pepy a jeho tolerantní manželky, která zjevně nezdědila rodinné "dispozice".

Film

Teorie tygra
Režie: Radek Bajgar
Distribuce CinemArt, v kinech od 31. března

Bajgar má přitom cit pro obsazení i vedení herců, což je vidět právě na Pepovi v podání jindy přehrávajícího "věčného šaška" Jakuba Koháka. Tentokrát docela uvěřitelně hraje šťastného prosťáčka a polovinu fungujícího páru, který ukazuje, že svět není tak černobílý.

Jenže na toto uvědomění dojde až těsně před koncem filmu, který obsahuje sympatické i vtipné momenty, ale zároveň je z převážné části napsaný jako podle příručky sexistických klišé. A také se příliš nezaobírá logikou. V jedné chvíli je Jan chovancem psychiatrické léčebny, který se do ní musí vracet, byť má s kamarádem primářem dohodu o povolených únicích. Jindy bez vysvětlení bydlí v boudě na břehu řeky. A jeho nebohý švagr je sice šéfredaktorem celostátního deníku, ale neumí si vymyslet ani věrohodnou výmluvu, když chce na víkend prchnout před manželkou. Ta se není schopná dopátrat, kde byl, při další podobné situaci už jí telefon hlásí manželovu polohu.

Podobné scenáristické či dramaturgické nedotaženosti film shazují na televizní úroveň a přispívají k nevěrohodnému uchopení postav.

I na základě věčné pravdy − či věčného stereotypu − o praktických ženách a romantických mužích se dá nepochybně vystavět uvěřitelná komedie. Jenže v Teorii tygra se hrdinové nevyvíjí, ale mění se zničehonic.

A byť se v poslední části film pokouší prolomit stereotypní vidění světa, svého poněkud deformovaného pohledu na lidské soužití se nezbaví. Ač divák chce fandit pokusům tematizovat i netriviální měšťácká dilemata typu "lepší manžel v blázinci než rozvod v rodině", zůstanou vždy jen letmo načrtnutá.