Možná za to může malý výstavní prostor. Provokativní fotografické extáze Američana Davida LaChapella, jež byly před čtyřmi lety v Rudolfinu senzací, už napodruhé tak skvěle nepůsobí.

Jistě je to i tím, že většina obřích fototisků, které do 7. května vystavuje pražská DSC Gallery, již byla v Rudolfinu k vidění - a potom ještě mockrát v mnoha médiích. A hyperrealismus, k němuž se fotograf hlásí, má ten neblahý efekt, že se okouká, protože nic, ale vůbec nic neskrývá.

Půvab LaChapellových zalidněných scenerií je v jejich expresivitě a technické preciznosti. Fotograf pracuje s týmem inscenátorů - asistentů, osvětlovačů, maskérek, kostymérek. Společně se jim daří vytvořit provokativní živý obraz nabitý emocemi. LaChapelle často spojuje klasické biblické nebo antické výjevy, ikonizované starými mistry, s dráždivými atributy konzumu.

Pražskou výstavu otevírá proslulá devítimetrová Potopa - precizní, Michelangelem inspirovaná kompozice vzpínajících se nahých těl, která se ve smrtelném zápase škrábou na poslední výčnělky ještě nezatopené země.

Samozřejmě že většina lesknoucích se těl patří mladým, urostlým mužům a dlouhovlasým ženám, které jako by konec světa zastihl při focení kalendáře pro Playboy. U nohou jim plavou talíře televizních satelitů, vývěsní štíty fastfoodů nebo nákupní vozíky.

Kromě Potopy je na výstavě také LaChapellova slavná parafráze Poslední večeře nebo Znásilnění Afriky s Naomi Campbellovou.

Galerie v pražské Dlouhé ulici vedle slavných děl inzeruje také aktuální tvorbu, kterou však zastupují čtyři fotografie z roku 2013.

Podruhé v Praze

◼ David LaChapelle (1963) se proslavil jako portrétista celebrit pro hudební a módní časopisy typu Vanity Fair, Vogue nebo Rolling Stone. Fotografoval například Björk, Michaela Jacksona, Toma Jonese či Umu Thurmanovou.
◼ Jeho kariéře pomohl Andy Warhol, který mu dohodil první velkou zakázku pro časopis Interview.
◼ David LaChapelle se hlásí ke gay komunitě, v níž často nachází modely svých snímků. Fotografuje také transsexuály.
◼ Na konci roku 2011 měl svou první retrospektivní výstavu v pražském Rudolfinu. Následující rok mu tuzemské nakladatelství Arbor Vitae vydalo rozsáhlou monografii.

Jednou z nich je Autoportrét, v němž LaChapelle zobrazil své nitro jako dům. Přesněji jako průřez domem, jehož obývák zaplňují krásní nazí mladíci zabraní do rvačky. Zatímco v kuchyni u stolu s jídlem přešlapují dvě nahé dívky - vyzáblá a otylá -, v podkroví se pro další skleničku natahuje postarší opilá žena, samozřejmě bez šatů.

Pokoj za pokojem defilují naháči v bizarních situacích a divák se baví představou, které zákruty umělcovy duše to zachycuje. Ve skutečnosti je to ale trochu nuda, opakování lachapellovských schémat.

Ani novější květinová zátiší, která fotograf doplnil mobilem, vajglem, hostiemi nebo PET lahví, neukazují nic úplně skvělého. Trochu zajímavější jsou tři továrny, fotografie modelů fantaskních obřích fabrik, jež autor sestavil například z natáček, plechovek či brček. Jsou to přízračné stavby, filmově atmosférické - jedna v růžovém oparu, druhá v nočním světle a třetí stojící u řeky.

Nakonec největší potěšení však na výstavě přinesou portréty celebrit, které vznikaly na zakázku a od kterých fotograf před deseti lety prchl k volné tvorbě. Ale takový portrét Davida Bowieho, který jako šílený doktor Frankenstein svírá v rukou svůj výtvor - své dívčí alter ego -, je tím, co LaChapellovi přineslo nesmrtelnost.

Související