Kameny se valí do Prahy, stálo na plakátech prvního polistopadového koncertu Rolling Stones v Česku. Nyní se "přivalil" další produkt, který vznikl v šedesátých letech. Román Divoké kameny se však místo sexu, drog a rokenrolu zaklíná mnohem starším souslovím: modli se a pracuj. Tím druhým zejména.

Autorem knihy je přední francouzský architekt Fernand Pouillon, jenž žil v letech 1912 až 1986. Není třeba dlouze hádat, jeho román je o architektuře, přesněji o jejím smyslu, vášni pro materiál a koneckonců o něčem tak zdánlivě nezáživném, jako je organizace práce na stavbě.

Pouillon věděl, o čem psal, protože na své stavby dohlížel − zřejmě podobně precizně jako jeho hlavní hrdina, cisterciácký mnich, který má za úkol v divočině vybudovat nový klášter.

Chvílemi Pouillon zapomíná, že ne všichni jeho čtenáři jsou minimálně zedníci a pokrývači, nicméně i technické detaily stavby dokáže podat sdělně. Nejsilnější je pak v pasážích, které zachycují dění na stavbě, motivaci jednotlivých řeholníků a řemeslníků, celý ten šrumec, jehož výsledkem bude jedno velké koncentrované ticho, modlitba a meditace. Postavami příběhu jsou mniši a konvrši, v podstatě jde ale o román "z dělnického prostředí".

Jihofrancouzské opatství Le Thoronet přečkalo staletí a dnes je chápáno jako klenot sakrální architektury. Hrubě otesané kameny, pečlivé propojení stavebních bloků vytvářejí jednotu obsahu a formy a svým způsobem předjímají minimalismus. Vše je účelné a prosté − právě proto je to dobré.

Pouillonův stavitel nejednou kameni skládá komplimenty: "Hladím ho i ve snu. Mám ho raději vlastně i pro jeho nedostatky, jak divoce se brání, s jakou mazaností se nám pokouší uniknout. Vidím v něm vlka, ušlechtilého, smělého samce s vyvrtlými boky, pokousaného, zakrytého jizvami. A takovým zůstane, i když ho nakrásně ochočíme do řad, zkrotíme silou kleneb."

Kámen takový zůstal a k českému čtenáři nyní přišla okouzlená báseň v próze o jeho nepoddajnosti.

Kniha

Fernand Pouillon
Divoké kameny
2016, Vyšehrad, přeložil Denis Molčanov, 240 stran, 248 korun

Pouillonova kniha o smyslu krásy a kráse práce musí těmto ambicím dostát také po grafické stránce. Nakladatelství Vyšehrad se to podařilo díky sazbě Vladimíra Vernera a zejména přínosu Denise Molčanova − ten je nejen překladatelem Divokých kamenů, ale zároveň autorem fotografií, které text nápaditě a smysluplně protkávají.

Čtenáři je ku prospěchu také strukturovaný doslov, v němž pochopí mnohé ze zapomenutých stavebních praktik starých mistrů, i leccos z dějin cisterciáckého řádu. Dostane se mu informací o autorovi i oblasti, kde se děj odehrává. I to vše je dílem "architekta českého vydání" této nesnadné knihy Denise Molčanova.

Divoké kameny jsou románem z 12. století napsaným před padesáti lety. Přesto se dotýkají i dnešního člověka. Zejména svým soustředěním. Možná právě proto, že tato schopnost dnes tak často schází.