Musí to být znamení − že se scenárista, herec a textař Zdeněk Svěrák narodil na Den učitelů, 28. března. Možná náhoda, z níž se stal osud.

Každopádně "král českého laskavého humoru", který v pondělí slaví osmdesáté narozeniny, má učitelství zadřené v sobě, nejen že je vystudoval a pak i nějakou dobu učil. Jeho největším pedagogickým "výtvorem" je syn a rovněž filmový režisér Jan − přičemž pedagogicky nevyrovnaný vztah otce a syna zkoumal dokument Tatínek, jejž syn natočil roku 2004.

Zdeněk Svěrák vždy působil učitelsky, dokonce si psal učitelské role. Učitelsky, až pedantsky také píše. "Hlavně chci, aby byl jazyk přesný, krásný a stručný. Když tyto tři věci spojím a možná se tam dostane i humor, jsem spokojen," popsal v jednom z rozhovorů.

Kantořina ve Svěrákově pojetí znamená ještě klasické přenášení vědomostí a dobra, mravního řádu, správnosti. A tato do očí bijící správnost, která se odehrává i prostřednictvím jeho scénářů, prošpikovaných inteligentním, dnes už klasickým humorem, je přesně tím, co Čechy na Zdeňkovi Svěrákovi přitahuje i štve. Směje se nám, směje se sobě, ale pořád tak nějak správně.

Odtud také pochází ona ambivalentnost pojmu "laskavý humor", který je se Svěrákem spojován a jenž se v českém prostředí vžil jako chvála i pejorativum zároveň. Jestli se něco Zdeňku Svěrákovi v životě povedlo, pak to, že Čechy naučil smát se sobě, ale jen proto, že to dělal tak, aby je to nebolelo. Proto ho berou skoro všichni, proto ho ti ostatní nesnášejí.

Svěrák neplave po povrchu, někdy − jako například ve scénářích filmů Kulový blesk, Na samotě u lesa či v Akumulátoru I − se nebojí hrábnout do společenské látky pěkně u dna, ale dělá to tak, aby nevyvolával negativní konotace a emoce. A tak i hrůza, smutek nebo bolest jsou ve Svěrákově podání jaksi rozumově kontrolovány, snadněji se spolknou a člověk se jimi tolik netrápí.

Platí to i o největším intelektuálně-humoristickém vynálezu Zdeňka Svěráka, tedy Járovi Cimrmanovi, kterého zplodil spolu s Jiřím Šebánkem v roce 1967, ale jemuž dal typickou podobu až později s Ladislavem Smoljakem.

Zneuznaný génius Cimrman se stal ikonou celodějinně odstrkovaného češství, které je nabité talentem a myšlenkami, ale vzdor velkým národům se ne a ne prosadit. Na tomto roztomilém půdorysu se může odehrát prakticky cokoliv, a nikdy nebudeme mít pocit, že nám naše národní slabosti, poklesky, stereotypy a vymlouvání někdo vyčítá. Ale funguje to. Jako by národní pedagog Zdeněk Svěrák odhadl své žáky a přišel na to, že třískáním, křikem a kritizováním z nich nic nedostane − jedině, když je bude vychytrale, ironicky hladit po hlavě.

Bývalý prezident Václav Klaus o tomto svěrákovském postupu kdysi prohlásil, že je neuvěřitelně falešný (šlo o film Marečku, podejte mi pero a o Cimrmana), asi tak jako džínová bunda. Klaus narážel na to, jak Svěrákovy filmy − povětšinou natáčené s Ladislavem Smoljakem − zkreslují realitu.

Jenže Svěrák není sociální realista, realitu spíše travestuje či − jako v Koljovi, Obecné škole nebo ve Vesničce mé střediskové − posouvá k vysněnému ideálu. Ale je to předem přiznaná hra, kterou divák odezře, přijme a cítí, tedy pokud se samozřejmě nejmenuje Václav Klaus. Pokud mu, podobně jako většina Svěrákových kritiků, v zájmu vlastního ideologického náhledu nevyčítá neupřímnost a lež.

Skoro by se dalo říct, že Zdeněk Svěrák svým dílem vytvořil zvláštní druh "české maloměstské ideologie", a to zastíráním skutečného světa − ale to by Svěrák musel usilovat o přesnou kopii společnosti, což nikdy nedělal.

Přesto se ke Klausovým slovům překvapivě přidávají i dobří kritici, jakým byl Andrej Stankovič, jenž tuto "lež filmu" ze Svěrákových scénářů nejvíce vyčítal oscarovému Koljovi. Zatímco otec a syn Svěrákovi považovali udělení Oscara (už je to přes dvacet let) za potvrzení kvality, kritici jako Stankovič to brali coby potvrzení kýčovité svěrákovské sentimentality.

Tím ale jakýkoliv další spor o Svěráka končí. Obecně je Zdeněk Svěrák jinak považován za skvělého tvůrce a humoristu. Odráží to i jeho učitelské dětské písničky psané s Jaroslavem Uhlířem, které dnes už zlidověly, nebo skladby z populárního muzikálu Ať žijí duchové.

Svého času šla Svěrákova popularita tak daleko, že se objevovaly návrhy, aby kandidoval na prezidenta. "Asi bych se dobře vyjímal na známkách, ale osobně by mě to ničilo," řekl tehdy autor, který se potýkal s depresemi, jež mu způsobilo přirozené životní odcházení kolegů z Divadla Járy Cimrmana, především smrt Ladislava Smoljaka.

Svěrák nakonec ve volbách, jež ho odvedly od osobních problémů, podpořil Karla Schwarzenberga: natočil pro něj klipy a obhajoval jej ve veřejných debatách. Neúspěch Schwarzenberga, to byl tvrdý limit jeho národní popularity, který překvapil i samotného Svěráka.

V politice tedy Zdeněk Svěrák u českého národa tak silné slovo nemá, zato ve filmu ho dál hltáme a zbožňujeme. Co jiného si také učitel při své osmdesátce může přát, než že ho jeho žáci mají rádi?

A těch pár kritiků, kteří se jeho dílo snaží reflektovat jinak? Nemyslíme to zle, pane Zdeňku. Svět je ošklivý a zlý, ale i té všeliké laskavosti bývá s vámi někdy nad hlavu. Zkrátka pořád platí to vaše úžasně japonské přísloví z Jáchyme, hoď ho do stroje!: "Kolik třešní, tolik višní."

Související