Kamera nehybně sleduje chodbu. Z jedněch dveří do druhých vejde Olga Hepnarová. Po dlouhé půlminutě z nich vyjde její otec, na tváři lehce provinilý výraz.
V podobných okamžicích je film Já, Olga Hepnarová, který zítra vstupuje do kin, nejsilnější. Chladný černobílý snímek, který umí vyprávět pouze obrazem, do distribuce přichází poté, co měl minulý měsíc světovou premiéru na Berlinale. Sebevědomý film evropského střihu vypráví o poslední ženě popravené v Československu.
"V úterý odpoledne nezvládla řidička nákladní automobil značky Praga RN," stálo 10. července 1973 v Rudém právu v kratičké zprávě s názvem Tragické následky dopravní nehody. O necelý rok později v článku s titulkem Rozsudek vynesen zazní: "Prohlásila, že ji mrzí, že nezabila víc lidí, že za tím, co udělala, stojí."
Podobně lakonicky debutující režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda vyobrazují protagonistku svého filmu i události, které předcházely činu, jemuž padlo za oběť osm lidí.
Natočit portrét masové vražedkyně, která trest smrti "přijala bez sebemenší lítosti", jak stojí dále v Rudém právu, není lehké. Režiséři se chvályhodně nepokouší postavu soudit a ve většině filmu přinášejí obraz komplikované bytosti, která nezapadá do okolního světa.
Rozsudek vynesen
Hepnarová v podání vycházejícího polského talentu Michaliny Olszańské se nahrbeně plouží, ve spoustě scén jen postává, mlčí, kouří. Ale i cigaretu mezi dvěma prsty drží jako odpudivý předmět. A netečně přijímá události i lidi okolo sebe, ať už jde o spolupracovníky, či vlastní matku.
Je jedno, jestli sedí u stolu na taneční zábavě nebo snáší surovosti od chovankyň léčebny, kde v mládí pobývala. Hepnarová působí spíše jako prázdná nádoba než jako člověk, který něco cítí. Ať už lásku, nebo bolest.
Neproniknutelná povaha člověka, který se dopustí tak krajního činu, může filmaře svádět k tomu, aby o dotyčném vyprávěli jako o monstru.
Ke cti režisérů patří, že se vyvarovali jak démonizace, tak obhajoby osobnosti a činů Hepnarové. Zůstali věrni svým dokumentaristickým kořenům a s odstupem hledí především na všední okamžiky v životě Hepnarové. Obyčejné scény u rodinného oběda dokážou vyjevit povahu normalizace i zcela univerzální téma odcizení mezi lidmi, které od sebe v tomto případě dělí mnohem víc než plocha jídelního stolu.
Oko režisérů se nechá unést snad jen v případě lesbických scén. Ty jsou poměrně explicitní a ukazují Hepnarovou jako člověka neschopného docílit vášně. V tomto ohledu film působí funkčně, a nikoliv lascivně. Ale přesto jsou erotické scény oproti zbytku snímku více estetizované, možná proto, že z polské herečky vyzařuje až příliš hvězdné charisma − navzdory tomu, s jakou důsledností Hepnarovou hraje.
Určitá neujasněnost konceptu se ukazuje na konci filmu, kdy Hepnarová v dopisech a závěrečné řeči u soudu dlouhými monology líčí svůj postoj ke světu. Z absurdity a neproniknutelnosti jejího činu se rázem stává doslovná obžaloba celé společnosti. Hepnarová vidí sebe samu jako sexuálního mrzáka, černou ovci, otloukánka, narkomana bez drog i bytost, která je "v horším postavení než americký černoch".
Já, Olga Hepnarová
Scénář a režie: Tomáš Weinreb, Petr Kazda
Bontonfilm, v kinech od 24. března
"Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. Acta non verba." Jenže z takových vět Hepnarová náhle působí jako intelektuálka, přesvědčená o svém právu na pomstu.
Tvůrce nelze vinit, že těmito slovy svou hrdinku obhajují, jak občas zní v recenzích. Ale "obžaloba společnosti" působí až příliš těžkopádně. Do této chvíle byla Hepnarová vytržená z okolního světa a její − možná až "sartrovská" − existenciální úzkost se vyjevovala především vizuálně.
V závěru jako by však slova, která říká, nepatřila do jejích úst. A na vině rozhodně není profesionálně odvedený dabing. V tu chvíli k divákovi promlouvá čtenářka náročné literatury.
Rozsudek vynesen
