Barvy moci Jindřicha Šídla: Už je tady zas. Jedinečný originál "Doktor"

Pamatuju si to docela přesně: stalo se v květnu 1990 na zastávce autobusu Kačerov, i když už nevím, proč zrovna tam. Blížily se první svobodné volby po 44 letech a v ulicích zuřila volební kampaň, z dnešního pohledu vlastně dojemně amatérská a docela chudá.

A sedmnáctiletý student gymnázia si najednou v záplavě plakátů všiml jednoho docela nenápadného: z modrého pozadí shlížel mladý muž s nepřehlédnutelně modrýma očima a trochu záhadným úsměvem.

"PhDr. Miroslav Sládek, předseda Sdružení pro republiku − Republikánské strany Československa SPR − RSČ."

A tak jsme se potkali poprvé. Pak ještě mnohokrát, za nejrůznějších okolností, někdy docela dramatických, protože PhDr. Sládek si na drama a efekt vždycky dost potrpěl a taky mu to docela dlouho vycházelo.

Zatím naposledy jsme se viděli minulou sobotu na Klárově, kudy unavený muž středního věku kráčel s dětmi na odpolední procházku Prahou. Ta dikce! Ten styl! Skoro jako v roce 1992, kdy se svým létajícím cirkusem 28. října obsadil sochu svatého Václava a aplaudovaly mu při tom tisíce lidí.

Teď jich na Klárově při demonstraci na podporu prezidenta Miloše Zemana bylo možná sto, což ale razanci projevu prošedivělého elegána u pomníku komunistickým obětem nijak neubralo.

Velké politické retro je zpátky, protože doba je neklidná a šanci cítí i dávno zašlé veličiny, když koneckonců tenhle žánr kdysi do Česka přinesly.

A i když konkurence je mnohem silnější než před čtvrt stoletím a pětašedesátiletý Miroslav Sládek už má nejlepší politické roky zjevně za sebou, může jeho příběh sloužit jako inspirace všem nástupcům. A taky jako varování, protože zakladatel českého politického suterénu sice prošlapal cestu, ale taky přivedl svou stranu i kariéru do neodvratné záhuby. Všechno už tu jednou bylo.

Přijel k vám doktor

V roce 1990 Sládek, před listopadem 1989 cenzor, ještě neuspěl. Republikáni dostali jedno procento hlasů a zdálo se, že jim kyne osud mnoha tehdy vzniklých a vzápětí zaniklých stran.

Jenže Sládek prokázal vlastnost nutnou pro vůdce tohoto typu strany: neuvěřitelnou činorodost. Sedl do auta a začal systematicky objíždět republiku. Dva roky, každý den, pořád.

Když teď na jeho Facebooku vidíme našlapaný rozpis pěti mítinků za den, je to úplně stejné jako "tenkrát".

A vlastně ani vůbec nemusí měnit svůj zájezdní program, v němž dokázal během pár minut říct lidem na náměstích, kdo všechno je ohrožuje: Romové, sudetští Němci, migrace, EU, NATO, "tradiční" politici a jejich strany − tehdy to byl extrém, od něhož se patřilo štítivě odtáhnout. Dneska se s tím dá dostat ve státní svátek na jedno pódium s prezidentem republiky.

Mimochodem, Sládek a Zeman. Patří k sobě a k 90. letům jak Vladimír Železný, Axl Rose, klub Bunkr v Lodecké nebo dvouřadová saka. Po volbách 1992 spolu zasedli v záhy zrušeném Federálním shromáždění (republikáni dostali 6,5 procenta, ČSSD o pouhé procento víc). A když se Zeman stal v únoru 1993 předsedou ČSSD, bylo zjevné, že se musí brzy střetnout v souboji o část voličů − ostatně Zeman sám říkával, že "republikáni jsou jen zdivočelí sociální demokraté". Ano, to bylo docela vtipné.

A taky se to stalo, čemuž vděčíme třeba za jednu z ikonických televizních debat těch let. Duel Zemana se Sládkem na konci roku 1993 v ČT nabízí ještě dnes téměř mysteriózní zážitek a zcela mimoběžné dialogy typu:

Zeman: "Náš alternativní ekonomický program vychází z konceptu participativní ekonomie. A každý skutečný opoziční lídr by měl vědět, co to je. Víte to vy?"