Orchestr Berg připomínal kameníka, který z hromady netříděného materiálu postavil perfektní zeď

Užívání halucinogenů může někdy místo příjemného zážitku způsobit mizerný úlet − bad trip. Italský skladatel Fausto Romitelli, který zemřel jedenačtyřicetiletý v roce 2004, chápal tuto inspiraci jako obecné vyjádření pokřiveného vnímání reality. Provedením jeho kompozice nazvané Professor Bad Trip zahájil Orchestr Berg v pondělí v Českém muzeu hudby svou 16. sezonu.

U zrodu skladby stálo několik nehudebních vlivů. Prvním je pseudonym undergroundového výtvarníka Gianluky Lericiho, který dal skladbě Professor Bad Trip název. Druhým jsou experimenty s halucinogenními látkami − především s mezkalinem −, které ve svých textech popsal malíř a spisovatel Henri Michaux. A posledním je trojice studií slavného malíře Francise Bacona k portrétu jeho stejně proslulého kolegy Luciana Freuda.

Kompozice Professor Bad Trip se skládá ze tří takzvaných lekcí, z nichž každá se dívá na stejný hudební materiál z jiného úhlu pohledu.

Nejsilnějším hudebním vlivem v tvorbě skladatele Romitelliho je spektralismus − styl vycházející z analýzy zvukového spektra, který buduje výsledný tvar z jemných odstínů zvuku. Ten je pro něj základním stavebním materiálem sám o sobě.

Romitelli pracuje se zvukem jako s hromadou rozdílných a nesourodých kusů, které převrací na všechny strany, kroutí je, natahuje a osekává. Nakonec je ale složí do jednolitého a konzistentního tvaru, z nějž nic nevyčnívá. Jako kameník, který z hromady neroztříděných kamenů postaví perfektní zeď.

Romitelli reflektuje i vlivy rockové a taneční hudby. Vyhýbá se ale jejich rytmickým a harmonickým klišé, pořád jde především o zvuk. Ve skladbě se objeví ohlasy psychedelických kapel šedesátých let i elektronický zvuk jako ozvěna trance party. Melodie tu neznamená skoro nic.

Orchestr Berg se kromě orientace na soudobou hudbu zaměřuje také na vytváření specifických událostí. Z každého koncertu čiší snaha zasadit hudbu do odpovídajícího místa a obklopit ji přiléhavými okolnostmi. Bylo tomu tak rovněž v Českém muzeu hudby.

Volba místa v sobě skrývá ironii. Forma profesorských přednášek patří do instituce, která je konzervativní z podstaty. Tripovým námětem a obsahem se z ní ale vymyká. Kus ironie čiší také z opačného pohledu, který dnes už vnímá halucinogeny, psychedelii nebo trance jako muzeální exponáty.

Důležitější je ale hudební vyznění a to vyšlo na jedničku, navzdory akustickým podmínkám sálu muzea. Rozlehlá a několik pater vysoká místnost má nepříjemný dozvuk. Skladba Professor Bad Trip se provozuje amplifikovaná, přitom se podařilo vytvořit výborně čitelný zvuk. Nepokřivenou realitu připomínaly za okny projíždějící tramvaje a nahlížející kolemjdoucí.

Dirigent Peter Vrábel dbal na propracování dynamické struktury, v níž byly party jednotlivých nástrojů velmi dobře čitelné a zároveň tvořily soudržný celek. Orchestr Berg hrál jako vynikající komorní ansámbl, v němž má každý hudebník plnou odpovědnost za svůj výkon jako sólista, ale zároveň je členem sehraného kolektivu.

Pauzy mezi lekcemi doprovázely videoprojekce vytvořené ze tří Baconových studií a Lericiho děl připomínajících graffiti. Videoprojekce i světelný design v bílém tónu však byly omezeny na minimum, takže v centru pozornosti zůstala hudba. Zasloužila si to samotná skladba i kvalita jejího provedení.