Hned zkraje 23. udělování Českých lvů získal dvě sošky za sebou − za zvuk a hudbu − neobvyklý česko-německý debut Schmitke, který se ve všech ohledech vymyká tomu, co se v Česku běžně točí. U těchto dvou Lvů z celkových osmi nominací také zůstalo, ale oba ocenění zahraniční tvůrci přinesli na pódium Rudolfina trochu jinou atmosféru, než na jakou jsou čeští diváci z podobných akcí zvyklí.

Po dobu takřka celého večera platilo, že ceremoniál se dostal na kýženou evropskou úroveň jen ve chvíli, kdy promluvil cizinec. Johannes Repka, oceněný za nejlepší hudbu, se nevymykal jen tím, že mluvil anglicky.

"Při práci na filmové hudbě musíte na jedné straně pracovat se strachem, ale také následovat své srdce," končil Repka svůj proslov. A dodal: "Chtěl bych tuto cenu věnovat mírumilovné a tolerantní Evropě. Je to nejlepší hodnota, kterou máme, a musíme si jí vážit. Následujme své srdce a neztraťme ji ve strachu."

Tehdy poprvé − ale nikoliv naposledy − následovala po silných slovech estrádní vsuvka. Vokální průlet známými filmovými melodiemi od 30. let přes Rockyho až po současnost byl prvním ze dvou poněkud nešťastných hudebních čísel večera, který se jinak podobně jako loni chtěl nést v co nejdůstojnějším duchu.

Filmy i tvůrci dostali prostor v celkem vtipných upoutávkách, po loňských lékařích letos ceny předávali vědci. Ale sehrávat na pódiu dokola předpřipravenou scénku na téma "v čem spočívá můj vědecký obor a jak souvisí s filmovým uměním" není nejšťastnější způsob, jak představit důležité osobnosti v televizní show.

Čeští lvi se už třetím rokem obešli bez přemíry rozpačité komiky, která vládla předchozí éře a která místo ironických šlehů, patřících každoročně třeba ke Zlatým glóbům, pracovala s trapností a leckdy se v ní sama utopila.

Nejde o Oscary a Hollywood, kde se řeší problémy s nedostatkem rolí pro Afroameričany, hojně zastoupené v tamní společnosti, ale chybějící na plátně.

Držitelé Lvů

◼ Nejlepší film:
Kobry a užovky,
producenti Ondřej Zima,
Jan Prušinovský
◼ Nejlepší dokumentární film:
Opři žebřík o nebe,
režie Jana Ševčíková,
producentka Jana Ševčíková
◼ Nejlepší režie:
Kobry a užovky – Jan Prušinovský
◼ Nejlepší ženský herecký výkon
v hlavní roli:
Domácí péče – Alena Mihulová
◼ Nejlepší mužský herecký výkon
v hlavní roli:
Kobry a užovky – Matěj Hádek
◼ Nejlepší ženský herecký výkon
ve vedlejší roli:
Kobry a užovky – Lucie Žáčková
◼ Nejlepší mužský herecký výkon
ve vedlejší roli:
Kobry a užovky – Kryštof Hádek
◼ Nejlepší scénář:
Ztraceni v Mnichově – Petr Zelenka

Přesto při pohledu na ne zrovna poklidnou společensko-politickou situaci v celé Evropě, ale i na nedostatek hlavních ženských rolí v českých filmech zamrzí, že nejčastějším tématem v "děkovačkách" mužů bylo vzdání holdu manželkám, které oceněné tvůrce umí teple obléknout či je nenutí vařit a uklízet.

Oceněná herečka Alena Mihulová z filmu Domácí péče naopak promluvila "za všechny obyčejné, malé ženy, třeba s mezírkou mezi zuby", jako má ona.

A Magda Vášáryová se před předáním ceny za celoživotní přínos kinematografii kameramanovi Stanislavu Milotovi postavila proti nesnášenlivosti: "Nepropa­dáme hysterii a věříme, že mezi námi jsou lidé, kteří jsou soucitní, a nakonec, když se tak na vás dívám, vždyť my jsme přece slušní lidé."

Škoda že Milota se poté sice dotkl historie a v promítaném sestřihu v parafrázi filozofa Kanta hovořil o mravním zákonu v sobě, ale trochu zmateně vše zakončil větou pro svou ženu: "Já ti slibuju, že až sem přijdou ti islamisti, že to točit nebudu."

A následně spustila píseň Proč bychom se netěšili.

Během uspěchaného večera začínaly sestřihy nominovaných bez úvodu a výherci poté na pódiu netušili, co vlastně vyhráli. Nejvíce se radovali tvůrci bratrského dramatu z maloměsta Kobry a užovky se šesti soškami.

Favorizovaný Petr Zelenka s patnácti nominacemi za film Ztraceni v Mnichově dostal z hlavních cen pouze tu za scénář. Šlo o střet diváckého, a přitom neobvyklého sociálního dramatu s chytře vystavěným podrazem na publikum.

Na některé filmy se zapomnělo už v nominacích, estrádu se vymýtit nepodařilo, nudu taky ne. Ale samotné rozdělení cen mezi několik velmi rozdílných a vůbec ne špatných děl vede spíše k optimismu. Objevují se debuty evropských parametrů, vítězí rodinná dramata i zakuklené konceptuální hříčky či mysteriózní žánrové koláže. V českém filmu se něco děje.