Americká krajina v sobě má něco magického. Přitažlivost typicky amerických filmových žánrů jako western či road movie stojí z velké části na působivosti nekonečných dálnic a panoramat uprostřed pouští. Ale má v sobě i cosi démonického − základem významného procenta amerických hororů je předpoklad, že na venkově a v přilehlém okolí číhá zlo.

Síla českého debutu Polednice, který dnes vstupuje do kin, spočívá v tom, že tuto hrůzu s velkou elegancí usadil do malebné české kotliny.

Od prvních záběrů na klasy obilí a blankytné nebe, od první jízdy po silnici obsypané stromy se ukazuje to, co už bylo k vidění mnohokrát jako největší stereotyp české kinematografie. A přesto je od prvních chvil jasné, že takhle ještě česká krajina na plátně nepůsobila.

Mladý filmař Jiří Sádek ve spolupráci se scenáristou Michalem Samirem a kameramanem Alexandrem Šurkalou mezi obilné klasy zalité sluncem vnáší zlověstnou náladu.

Jde o jemnou práci kamery, střihu i minimalistické hudby, plynule přecházející do nepříjemných zvuků. Ale jde také o vynalézavost, s jakou se přetvářejí stavební kameny žánru. Sádek a jeho tým dobře znají tradiční prvky hororu − od načasování těch správně skřípavých zvuků po vykreslení venkovanů, mezi něž vpadnou "nevinné duše" z města.

Filmový horor v Česku poslední dobou hledá tvář. Podobně jako další žánry se doposud neuměl adaptovat na domácí prostředí. Ale v posledním roce se objevilo hned několik debutů, které si umějí nejen chytře půjčovat z klasické hororové výbavy − už to se v tuzemském "žánrově zaostalém" prostředí počítá −, ale objevují zcela svébytné tvary.

Nenasytná Tiffany režiséra Andyho Fehu spojila hororové komedie s českou zemitostí i s rozvernou pohádkovou moralitou. Středometrážní Lesapán Pavla Soukupa s nadhledem i umem aktualizoval motivy erbenovských balad a nalezl typické české monstrum uprostřed hájovny. A Jiří Sádek se teď od zcela konkrétní Erbenovy balady, která snímku dala název, odpíchl k hororu, který se nakonec bez monstra docela dobře obejde.

V Americe se tomuto žánru říká "vidlácký" horor a jeho tématem je střet měšťáků s buranstvím. Nevlídnou a nenávistnou tvář českého venkova doposud ukazoval především Zdeněk Troška, jenže ten se dodnes domnívá, že točí milé filmy.

Film

Polednice
Režie: Jiří Sádek
Falcon, distribuční premiéra: 3. března

Když v Polednici Aňa Geislerová coby mladá matka s dcerou přijíždějí do vísky, z níž se stane dějiště filmu, potkávají velmi trefně počeštěné verze oněch amerických "buranů".

Sádek se na venkov dívá mnohem vlídněji a uvěřitelněji než rádoby lidový Troška. V Polednici jsou lidé v zásadě dobrotiví, jen si občas přihnou a pak mají nepěkné choutky. Nebo se trochu pomátli vinou nešťastného osudu.

Jednou z největších předností snímku Polednice je fakt, že díky přesnému vedení herců, kteří vědí, jaké postavy hrát, vytvořil živoucí prostor.

Režisér si pozval specialistu z Hollywoodu, který českým hercům pomáhal "dostat se do rolí", pochopit jejich motivace. A přesně z takových detailů vzniká film, který nepotřebuje hledat překombinovaně originální dějové zvraty, a přesto takřka do konce udrží diváka v napětí.

Film se bohužel věnuje atmosféře a postavám více než ději a v druhé půli už to nestačí. Obrat k psychologii i k aktualizaci baladických motivů mu citelně ubírá na síle. Drama už nevznikne a horor tím trpí.

Polednice nejvíce potěší i poděsí tím, že z nádherné, sluncem prozářené krajiny učinila zlověstné místo, ale zároveň i prostor, v němž lze najít naději. Jde o sebevědomé, promyšlené filmařské rozhodnutí, které sice není dotažené a směřuje k předvídatelnému konci, ale i tak mu nelze nezatleskat.

Související