Zatímco v Evropě je Visegrád vnímán jako nevýznamný politický trucpodnik, v Americe válcuje Hollywood. V loňském roce si Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film odvezla polská Ida, letos maďarský Saulův syn.

Teď jsou tedy na řadě Češi, chtělo by se říct. Ale má současný český film − kvalitou, tématy, lobbisticky − na to, aby oslovoval Ameriku? Aby někdy opět přivezl Oscara, jako se to před dvaceti lety povedlo Koljovi?

Ida i Saulův syn naplňují klasický rámec pro evropský film, který má být úspěšný v Americe. Pojednávají o historii, nejlépe o holokaustu, který jako "hrůza hrůz" v americké společnosti plné lidí s evropskými židovskými kořeny stále silně rezonuje. Tak jako lidské příběhy z války, jakým byly české Želary režiséra Ondřeje Trojana (předtím Musíme si pomáhat Jana Hřebejka), které před dvanácti lety byly jako poslední český film v užším výběru na Oscary, ale nakonec je porazila skvělá Invaze barbarů Denyse Arcanda.

Ida a Saulův syn ale nabízejí něco navíc, něco více než válku a její dozvuky v nás. Ida intimní, obecně pochopitelný vnitřní boj oběti s vrahy v sobě. Saulův syn neurotickou kameru, která diváky nutí "cítit holokaust" a tlačí jejich svědomí i srdce ke zdi. Už tedy nestačí jen angažované historické téma, ale je také potřeba jej nově a přitom univerzálně předvést.

I Češi točí o historii, ale buď velkofilmově prázdně jako Milan Cieslar v Colette, anebo po svém jako milovník filmu noir David Ondříček ve snímku Ve stínu či Petr Zelenka ve Ztraceni v Mnichově.

Na Zelenkově opusu je dobře vidět, v čem může být problém. Ačkoliv jde o geniální hru s českým národním komplexem − Mnichov jím nesporně je, ne-li tím největším −, je to hra místy až "autistická". České filmy, nejen ty historické, ale i ty sociální (Kobry a užovky, Domácí péče) jsou až příliš často "autistické", kulturně autoreferenční, odkazují samy k sobě, jsou zvláštně uzavřené do sebe. Přesně tak jako celá česká společnost, takže jen velmi obtížně mohou rezonovat v jiném prostředí.

Vždyť kdo by třeba rozuměl našemu Konvičkovi, boji o Zemana či spodnímu národnímu proudu Daniela Landy?

Hlavní otázkou je, zda tomu může být jinak. A jestli je něco špatného na tom, že jsme i ve filmech zacyklení do sebe, když se cyklí celá společnost.

Cesty k Oscarům jsou dvě. Buď se společensky i filmově uvolníme, aby nám rozuměli i venku, nebo si musíme počkat, až nás svět pochopí jako zajímavou, bizarní možnost kinematografie. Zcela sobecky a mírně zvráceně hlasuji pro druhou volbu: ostatně, kdo by o ty Oscary stál…?