Úvěr odcestoval
Alain Mabanckou: Prasklej Sklenička
2015, Dauphin, přeložil Tomáš Havel, 248 stran, 248 korun

Republika Kongo, středoafrický stát na břehu gigantické řeky. Jako její proud strhává čtenáře i padesátiletý Alain Mabanckou. Jeho román je spředen z jediné dlouhé věty. Příběhy, nálady a myšlenky jsou odděleny pouze čárkami a atmosférou. Kongo je každý den jiné. A bar s názvem "Úvěr odcestoval" je taky takový.

Právě v něm sedává Prasklej Sklenička, chlastá (nelze říci, že pije) červené víno a píše o tom, co vidí kolem sebe, co si myslí, koho potkává… Nečekejme středoevropské hospodské tlachání, buďme spíš přichystáni na setkání s vyhrocenou absurditou, zoufalstvím, občas i s láskou. Po stránkách Skleničkova sešitu se projde několik velmi podivných existencí, aby na posledních listech obrátil autor pozornost k chlápkovi, který je možná nejpodivnější: k sobě samému.

Ačkoliv je dění v konžském baru pojato opravdu rozmáchle, není třeba zdráhat se vstoupit. Text se čte snadno. Nesnadné je to, co je za ním. Ani poslední věta knihy tečkou nekončí. Příběh trvá, jen už není dál vyprávěn.

Samizdat. Ten opravdový
Ljudmila Ulická: Zelený stan
2016, Paseka, přeložila Alena Machoninová, 484 stran, 449 korun

"Všechno bylo tenkrát strašné." Nenápadná věta skrytá v houšti příběhu, a přesto jej dokáže shrnout. Všechny ty roky, do kterých román čtenáře zavádí, se odžívaly v (post)sovětském Rusku mezi úmrtími diktátora Stalina (1953) a básníka Brodského (1996). A napětí mezi mocí a slovem je akcelerátorem, který utáhne pětisetstránkový román.

Zelený stan je knihou, která se lépe vnímá čtenáři, jenž má už načteno. Množství odkazů na jiná díla, pokus nově uchopit klasické ruské autory a zejména náhled do prostředí tvorby samizdatu. To je ta platforma, která umožňuje člověku zachovat si hrdost a identitu. Konání, které má smysl.

Nečekejme od Ljudmily Ulické postmoderní tekuté písky, pohybuje se ve světě, kde jsou role jasně rozdány. Je v tom trocha zápalu kantora, který věří, že jeho předmět je ten nejdůležitější. A možná opravdu je. Ruská literatura už nejednou v nesnadné minulosti této obrovské země skýtala prostor k relativně svobodnému myšlení, občas i k odporu. Po těchto stopách se Ljudmila Ulická vydává.

Richard Flanagan: Úzká cesta na daleký sever
22015, Odeon, přeložil Jiří Hrubý, 504 stran, 399 korun

Některé příběhy se zkrátka vracejí. Třeba ten o stavbě "železnice smrti" v thajském pralese za druhé světové války. Slavný Most přes řeku Kwai popsal otrockou práci (a nezlomnost) britských zajatců, Úzká cesta se na vše dívá australskýma očima.

Lena Anderssonová: Svévole
2015, Host, přeložila Luisa Robovská, 208 stran, 249 korun

Ač se to nezdá, ve Švédsku se nepíšou jen detektivky. Tématem knihy L. Anderssonové je něco tak banálního a všeobjímajícího, jako je láska. Milostné trable mají ambici stát se tragédií, a i když humor jako univerzální řešení nefunguje, vzdát se ho není možné.

Jurij Andruchovyč: Moskoviáda
2015, Fra, přeložili Alexej Sevruk a Miroslav Tomek, 232 stran, 259 korun

Kniha s podtitulem Strašidelný román zobrazuje Moskvu po pádu sovětského impéria na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. Bylo to poměrně krátké období, ve kterém se Moskvy svět nebál. O to víc se ale svého města museli obávat jeho obyvatelé.

Související