Pro současnou politickou atmosféru je příznačné, jak může donedávna odtažitý problém "jedné Číny" otřást domácí politickou scénou. Pražská radní Jana Plamínková odmítla podepsat partnerskou dohodu s Pekingem s poněkud uměle začleněnou floskulí, jež podle ní podporuje "expanzivní politiku Číny".

Čínská lidová republika (ČLR, pevninská Čína) i Čínská republika na Tchaj-wanu (ROC, Tchaj-wan) používaly termín "jedna Čína" každá po svém od konce občanské války v roce 1949. Do širšího mezinárodního kontextu ho ovšem uvedlo až takzvané Šanghajské komuniké z roku 1972, které předcházelo normalizaci vzájemných vztahů mezi ČLR a USA a "otevření Číny" širšímu světu. V tomto fundamentálním dokumentu, replikovaném posléze na bilaterální bázi většinou ostatních zemí, se praví doslova: "Spojené státy berou na vědomí, že Číňané na obou stranách Tchajwanské úžiny mají za to, že existuje pouze jediná Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny." Šalamounská formulace, hodná Henryho Kissingera, pouze konstatovala tehdejší oficiální postoj obou stran, aniž by nutně Spojené státy zavazovala k podpoře absolutních nároků té či oné vlády "jedné Číny". "Jedna Čína" si musí své vztahy vyřešit sama.

...

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé. Děkujeme za vaši přízeň.
Obsah starší než měsíc je součástí archivu a do článků zdarma se nepočítá. Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.
Předplatit od 199 Kč / měsíc
Máte již předplatné?