Pro současnou politickou atmosféru je příznačné, jak může donedávna odtažitý problém "jedné Číny" otřást domácí politickou scénou. Pražská radní Jana Plamínková odmítla podepsat partnerskou dohodu s Pekingem s poněkud uměle začleněnou floskulí, jež podle ní podporuje "expanzivní politiku Číny".
Čínská lidová republika (ČLR, pevninská Čína) i Čínská republika na Tchaj-wanu (ROC, Tchaj-wan) používaly termín "jedna Čína" každá po svém od konce občanské války v roce 1949. Do širšího mezinárodního kontextu ho ovšem uvedlo až takzvané Šanghajské komuniké z roku 1972, které předcházelo normalizaci vzájemných vztahů mezi ČLR a USA a "otevření Číny" širšímu světu. V tomto fundamentálním dokumentu, replikovaném posléze na bilaterální bázi většinou ostatních zemí, se praví doslova: "Spojené státy berou na vědomí, že Číňané na obou stranách Tchajwanské úžiny mají za to, že existuje pouze jediná Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny." Šalamounská formulace, hodná Henryho Kissingera, pouze konstatovala tehdejší oficiální postoj obou stran, aniž by nutně Spojené státy zavazovala k podpoře absolutních nároků té či oné vlády "jedné Číny". "Jedna Čína" si musí své vztahy vyřešit sama.
