Jan Burian s Jiřím Dědečkem: Jak je na tom domov můj?

Takoví jsme byli − Češi, v osmdesátých letech minulého století, za železnou oponou. S téměř sociologickým zřetelem to ilustruje právě vydaný box šesti alb obsahujících archivní nahrávky písničkářů Jana Buriana a Jiřího Dědečka z té doby.

Dva mladí intelektuálové, dnes bychom řekli příslušníci "pražské kavárny", uměli napsat i nekonfliktní písně, byť ani ty se bez ironie a sarkasmu většinou neobešly. Ale především tu byla druhá linie jejich repertoáru, již lze neshowbyznysově pojmenovat "sociálněkritická" − přitom šlo o podařenou show, jen bez byznysu.

Například Dědečkovy slavné Holky z ČKD či Vysočany, Libeň glosovaly tuzemský všední život, zatímco intimnější Burian se třeba v hudebně nervním Rybím pláči obracel ke "svému" psychiatrovi.

O takových věcech se tehdy běžně nereferovalo, natož aby se o nich zpívalo. Uznávaly se jen nemoci tělesné, ty duševní zaváněly vzpourou proti společnosti − třeba když chtěl mladý muž získat modrou knížku, aby nemusel na vojnu. Také Dědeček s Burianem v jedné pacifistické písni přetírají zelené vojenské řády na modro.

Ti dva se skvěle doplňovali. Klavírista Burian byl výraznější melodik poučený americkým skladatelem a pianistou Randym Newmanem, jehož písně si půjčoval. Vedle něho působil Dědeček − ovlivněný spíš francouzským šansonem − se svou kolovrátkovou hrou na kytaru a deklamačním zpěvem jako host, který se usadil u Burianů v obýváku, neustále něco vykládá, je kritický (přitom ve slovech cizího původu, jako je právě "kritika", komicky vyslovuje zásadně měkké "i") a nechce se odtud hnout.

Burian s Dědečkem: Jak je na tom domov můj?

Jenže tvůrčí napětí mezi muzikálním Burianem a literátským Dědečkem vytvářelo překvapivé vjemy a pohledy na věc. A tak i posluchač více než šestihodinového maratonu nyní vydaných nahrávek musí potvrdit, že se to dá s gustem přežít. Dokonce i v nejobyčejnějších pasážích vyznačujících se někdy juvenilním komunálním humorem o ženských či chlastu a třeba hraných jako blues. Jenže ani toto klišé neznamenalo v pojetí Dědečka s Burianem průšvih, k jakému to v průměru v tuzemském "folku" dospívá. Burian s Dědečkem nebyli průměrní.

Z alb je patrné jedno z jejich východisek: semaforský tingltangl Suchého a Šlitra − ostatně Jiří Suchý se na nahrávkách mihne jako host. Dobře to zapadalo do zdejší tradice autorských dvojic: Voskovec−Werich, Suchý−Šlitr, Vodňanský−Skoumal. Ty dvojice zároveň definovaly moderní českou písničku jako drama ve třech minutách, kde text není jen doplňkem hudby, ale nositelem byť třeba obyčejného, ale důmyslně vyjádřeného sdělení.

A to byla rovněž práce Buriana s Dědečkem: na povrchu se zdála lehká, ovšem v hloubi byla náročná, často překvapivě vypointovaná.

Když se k dvojici v raném období přidala jejich vrstevnice, zpěvačka Magda Křížková s "voraženým" hlasem šansoniérky od rány, patřičně to písně rozpálilo. Jejich teatrálnější pojetí odkazovalo k Semaforu šedesátých let, kde Křížková ještě jako dítě vystupovala. 

Žánrově se autoři hudby neomezovali. Používali vše, co bylo po ruce: od kupletu, kramářské písně, polky, valčíku, lidovky či tanga po rokenrol. Hudebně svébytné to někdy bylo víc v interpretačním než tvůrčím pojetí. Ale interpretace je přece podstatou "lidové" písničky, byť nejlepšími Burianovými i Dědečkovými texty povýšené až na filozofující rozpravu o lidské existenci.

Jací jsme tedy byli? Nejspíš stejní jako dnes (ačkoliv to tak v listopadu 1989 nevypadalo), kdy významné množství Čechů opět touží po silné ruce a uzavření se za oponou. Ale podívejme se na to z lepší stránky: jako na ideální téma pro "sociology" české písně Buriana s Dědečkem. "Vypadá to jako skládka, ale jsou to Čechy, domov můj," zpíval v osmdesátých letech Dědeček. Nebo snad to bylo včera a myslel tím jiné svinstvo než klasický nepořádek?