Vtipný, chytrý a nekonvenční design udělal už v 80. letech minulého století z Bořka Šípka světový pojem. Designér, kterého pak v Česku proslavila práce pro Pražský hrad během prezidentování Václava Havla, v sobotu zemřel ve věku 66 let.

Šípek tvořil v duchu postmoderny − stylu, který se v druhé polovině minulého století prosazoval jako alternativa k již poněkud vyčerpané moderně předchozí éry.

K Šípkovi to skvěle pasovalo − byl to vtipný, originálně myslící, ale také velmi vzdělaný a otevřený člověk. Pro Pražský hrad navrhl na počátku 90. let moderní křesílko, které bylo lehké, elegantní a vhodně doplňovalo přezdobené hradní reprezentační sály. Používá se dodnes.

Tehdy se Šípek seznámil s prezidentem Havlem, kterému se jeho styl ihned zalíbil. Vlastně se mu líbil i jeho tvůrce. A tak vzniklo přátelství na léta. Havel zadal Šípkovi návrh své v pořadí druhé pracovny a s výsledkem byl nadmíru spokojený. Rád ji pak předváděl překvapeným státním návštěvám i nekonvenčním uměleckým přátelům.

Ti první byli někdy lehce šokováni hravostí detailů a kombinací starých a nových prvků − v Havlově pracovně byla i Plečnikova sedací souprava nebo stará mapa a rokoková freska. A překvapovala je také nekonvenční barevnost − převládala bílá a starorůžová. Jacqueline Kennedyová, Allen Ginsberg, Rolling Stones, Joan Baezová, Lou Reed nebo Bruce Springsteen byli nadšeni.

Bořek Šípek také uměl svůj design předvést na skutečně nekonvenčních výstavách. Vlastně to byly spíše akce nebo happeningy, na nichž se podíleli jeho přátelé − herci z Nizozemska či thajský kuchař, japonská módní návrhářka, operní zpěvačka nebo krotitel hadů.

Dobře to zapadalo do Havlových představ o Hradu jako netradičním sídle hlavy státu. Vzhledem k původní profesi dramatika byla Havlovi blízká i divadelní aranžmá Šípkových aktivit. Bořek Šípek působil spíš jako scénograf než architekt a tento styl vyvolával kontroverze. Někomu se zdál pro posvátný areál Hradu nevhodný, dekadentně postmoderní. Na druhé straně to byla asi celkem přirozená Šípkova reakce na rigidnost předchozí totalitní éry, která neměla smysl pro humor nebo nadsázku a raději se věnovala opevňování Hradu, budování supertajných podzemních bunkrů nebo usilovnému mazání všeho, co bylo spojeno s meziválečnou masarykovskou érou.

Všestranný

Dílo Bořka Šípka nikdy nepostrádalo jasně rozpoznatelný rukopis, hravost a vtip. Umělec, který za úřadování prezidenta Václava Havla ovlivnil podobu Pražského hradu, spolupracoval během kariéry i se světovými designérskými firmami. Kromě domů navrhoval Šípek nábytek, vázy, jídelní servisy, ale třeba také kliky dveří. Stál za podobou Laviček Václava Havla, které v posledních letech byly instalovány na řadě míst po celém světě.

Práce pro Hrad ovšem byla jen jednou kapitolou Šípkových aktivit − hradních intervencí zase tolik není a jsou vesměs vázány na Nový královský palác. Interiéry zůstaly na svých místech dodnes, až na Havlovu pracovnu, kterou si prezident odvezl.

Bořek Šípek byl také skvělým pedagogem pražské uměleckoprůmyslové školy. Učil tak, jak to zažil ve svobodném světě, což tehdy v tuzemsku nebylo běžné. Byl přátelský, se studenty si tykal, ale měl přitom obrovskou autoritu. Když pak hrozilo, že ho budou všichni napodobovat, vyhnal své žáky na semestr do konkurenčních ateliérů. Někteří se sice už nevrátili, což Šípka mrzelo, ale víc si cenil tvůrčí svobody než vlastního ega.

Trochu složitější je to s jeho architektonickými návrhy. Přistupoval k nim spíš jako k designu uměleckoprůmyslových předmětů, což nebylo úplně šťastné. Ačkoliv měl spoustu obdivovatelů, čelil i kritice, že jeho stavby jsou příliš opulentní a je v nich moc různých barev, tvarů, materiálů. Navíc postmoderna se pomalu vyčerpala a hrozilo, že takové objekty rychle zestárnou.

Ale navzdory nesmlouvavým kritikům − především z řad architektů, kteří v Česku inklinují spíše ke klidným formám a vlastní tvorbu odvozují od meziválečného funkcionalismu − šel Bořek Šípek dál svou cestou a s výtkami se vyrovnal.

Možná to vše vystihuje i jedna drobnost. Bořek Šípek snad nikdy nenosil kravatu. Byl hédonik, rád si užíval života a bavil jiné skvělými historkami, například během obdivných interview, která s ním vedly naivní mladé novinářky. Zdálo se, že si své příběhy hodně hrabalovsky přibarvil. Někde hluboko uvnitř to ale byl vážný a citlivý člověk.

Autor je architekt a historik architektury, počátkem 90. let působil s Bořkem Šípkem na Pražském hradě