Dva dny před lednovou vernisáží stojí ve dvoraně pražského Rudolfina gigantický skateboard, prkno pro obra. Autor, podle jehož vize tahle věc vznikla, právě klečí u jednoho z koleček, nebo spíš kol, a skládá u něj cosi jako oltářík. Jsou na něm prapodivné předměty, sošky, pentle či krabičky.

Jiří Černický teď rozvážně přidává hranol z křišťálového skla, hledá pro něj správné místo a pak pohledem hodnotí výsledek.

"Ochutnejte," přichází v té chvíli zvenku kurátor výstavy David Korecký a bere z podnosu porce ještě teplého pekařského výtvoru. Nadýchaná konzistence, výrazná chuť sýra. A navíc to dobře voní.

"To je vážně z pece?" žasne umělec, který jde ve stopách dávných vynálezců a jako renesanční vizionář už dlouhé roky kreslí své nápady, své "neutopie". Proč zrovna neutopie? "Protože nejdou udělat v Česku, ale někde by třeba udělat šly," myslí si.

Jednou z kreseb, která se právě teď mění ve 3D na schodech vedoucích do Galerie Rudolfinum, je revitalizace bronzové Stalinovy sochy v podobě pece na chleba. Na cihlové základně se u paty schodiště tyčí torzo sovětského diktátora. Za dvířky plápolá oheň.

Jiří Černický si ten nápad se svou typickou precizností nakreslil už dávno. "Je třeba odstranit soše hlavu," píše v komentáři k výkresu. Na něm se z krku dekapitovaného monumentu valí tučný sloup kouře. Je přímo cítit kvásek, lze věřit, že se v téhle peci dají dělat bochníky.

Černickému bude letos padesát a podobné nápady klade na papír už od začátku 90. let. Když přišla z Rudolfina výzva, aby se je pro svou velkou výstavu pokusil převést do trojrozměrné podoby, vybral pětačtyřicet z nich. "Dlouho jsem si myslel, že jsou nerealizovatelné," přiznává. Ale teď se pustil s vervou do práce. Pod rukama jemu a jeho pomocníkům rostly modely, napodobeniny a vizualizace.

Výstava Divoké sny, která v Rudolfinu potrvá do 10. dubna, je retrospektiva, což obvykle znamená průřez celoživotní tvorbou. Černický na ní ale má skoro samé nové věci. Vznikly v uplynulém roce, polovina z nich doslova v posledních měsících.

Obrovské sály budovy z 19. století jsou pro každého umělce velkou výzvou. Autor malých pláten by se v Rudolfinu utopil. Černický jel na plný plyn. Díla vznikala na sedmi místech, dělalo na nich až patnáct lidí.

"Nemám moc času na děti. Místo abych se jim teď přes prázdniny pořádně věnoval, mám z toho výčitky svědomí," stěžoval si v době příprav Vladimirovi 518 v rozhovoru pro knihu Obsese. "Naštěstí Míša je skvělá a dokáže to nějak vykrýt."

Jiří Černický (49)

◼ Významný intermediální umělec, narodil se v Ústí nad Labem a studoval na tamní pedagogické fakultě. Pokračoval na VŠUP a AVU v Praze.
◼ Řada jeho výrazných projektů vznikla už za studií.
◼ V roce 1998 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.
◼ Vede ateliér malby na VŠUP. Zajímají ho umělecké avantgardy první poloviny 20. století.
◼ Ve svém díle dává nové významy odloženým věcem, pracuje s paralelní historií, s patosem i se smyslem pro humor se zamýšlí nad osudem civilizace.
◼ Má sběratele doma i ve světě. Realizuje se také v hudbě a divadle.

Umělcova manželka to vykrývá i dnes. V jednom ze sálů právě opravuje obrovskou rudou oponu z odrazových sklíček, autorův škleb nad pompou obligátního purpurového sametu. I obě děti se tu pohybují mezi objekty, které postupně zaujímají svá místa.

O tom, co s padlými státníky minulosti, Černický přemýšlí už delší dobu. Navrhl například, že by sochy Lenina s vytrčenou pravicí ukazující směr masám mohly v Českosaském Švýcarsku bránit erozi pískovcových skal. Mohly by totiž tou rukou přidržovat betonové bloky.

Loni škvařil na výstavě v ostravské galerii Plato hlavu Stalina v mikrovlnné troubě. Tam si postěžoval, že shání bronzovou sochu Lenina, nejlépe se vztyčenou paží, ale nikdo mu ji nechce půjčit. Krátce nato vyšla v re­gionálním tisku zpráva s titulkem Kyjov vyšle Lenina až do Prahy.

Kyjovský Lenin se v Rudolfinu proměnil v zařízení vhodné k orbě. Do zdi galerie už dokonce svou paží vyryl první brázdu. "Jsou to prostě praktické návrhy, jak by si třeba nějaký vesničan mohl z takové sochy postavit něco užitečného," komentuje své leninsko-stalinské výtvory Jiří Černický.

Kdo jako Černický vyrůstá v ústeckém paneláku, může mu vadit například to, že nepozná ani zlomek svých sousedů. Před časem to umělec "napravil" videem, ve kterém odposlechl a přepsal promluvy všech obyvatel panelového domu, a ty se řinuly, až zaplavily celou obrazovku.

V Rudolfinu jsou teď vystaveny modely jeho návrhů různých architektur. Třeba obrovského panelového domu, do jehož fádní stěny je námořní plachetnice zasazena jako nějaký gigantický balkon. Je to zóna pro setkávání obyvatel, aby měli šanci se poznat.

Tenhle model pomohla financovat ústecká univerzita, kde Černický dodnes působí v pedagogické radě. Po výstavě si dům univerzita odveze a nainstaluje ho ve svých prostorách. "Jsem zvědav, co tomu Ústečáci řeknou," těší se výtvarník. Na vernisáž jich má přijet plný autobus.

Představme si kostelík na vrcholu kopce. Tohle je hodně zvláštní vize. Jmenuje se Svatý kopeček a autor si představuje, že se při bohoslužbě "kopec", vlastně obrovská koule, bude protáčet a věřící i kněz − opatřeni ochrannými prvky − si budou umocňovat zážitek víry pocity jako na pouťové centrifuze.

A ještě jednou kostel: Jiří Černický s manželkou vymysleli Florální katedrálu, sakrální stavbu vysazenou z topolů a jabloní. Představují si, že by se tam opravdu daly sloužit bohoslužby. Na výstavě vysadili model z živých tújí a fíkusů.

K nápadu se váže vtipný příběh: "Už dlouho bychom Florální katedrálu chtěli realizovat," vypráví Černický. "Máme vytipovaná tři místa, plánujeme, že bychom to postavili s kamarády ze studia Olgoj Chorchoj."

Jednali prý s kardinálem Dukou, ale všechno ztroskotalo na jeho ortodoxnosti. Chtěl tam například mít kříž, zatímco umělci si představují ekumenický prostor. "Jsem tolerantní ke všem náboženstvím, ale nejradši bych je předělal. Všechna jsou ve vleku minulosti. Takže mám inovativní myšlenku, ale nemám donátora. Když tu Kaplický nedokázal postavit obyčejnou knihovnu, tak kdo by do toho s námi šel? Sekyra a Metrostav?" ptá se Černický.

V den vernisáže je už od rána všechno v pohybu. Kostelík se protáčí, videa jsou spuštěná, spotřebiče připevněné na panákovi v posledním, futuristickém sále rámusí. Chlapíci z ostrahy si pouštějí po zrcadle svítící dětské káči, ze kterých se line změť hlasů licitátorů na burze na Wall Street.

Nenápadně tu leží scvrklá strečová kombinéza, hustě potištěná reklamami. "V tom táta chodil," říká umělcova dcerka. Chodil v tom ve videu Nikdo čitelný. Na Times Square v New Yorku i v čínském buddhistickém chrámu jako pan Nikdo, který vyjde z domu ve světlých šatech a najednou na něj začnou seskakovat všudypřítomné reklamy. Napřed prchá a pak to vzdá.

V samostatném sálku, daleko od všeho shonu, zatím tiše stojí kopie bohyně Afrodity, která měla vzniknout z půl kilogramu extáze. Ale protidrogová centrála dodala místo toho pivovarské kvasnice, tak ji autor udělal z nich. Prý jsou to ty, kterými dealeři napálili českou dvojici v Amsterodamu. Máme to Černickému věřit? Rád mystifikuje a vytváří paralelní historie. Ale to je na něm právě nejlepší.

Související