Zabejčené psycho jako lidský řetěz
Donal Ryan: Srdce na obrtlíku
2015, Kniha Zlín, přeložila Alice Hyrmanová McElveen, 168 stran, 199 korun

A co když jsme drceni krizí, kterou způsobila hypoteční bublina, bortící prostým zedníkům živobytí jako domeček z karet? Loňský držitel Ceny Evropské unie za literaturu Donal Ryan převedl kulturu zabejčeného mlčení irských vesničanů do 21. století jako málokdo z jeho krajanů. Zatímco v prvotině Prosinec už je takovej mělo toto patriarchální psycho podobu kalendáře v hlavě obecního otloukánka, dostává v pokračování příběhů téže komunity formu pásma, jaké o svých domovských městečkách sepsali američtí literáti Sherwood Anderson a Edgar Lee Masters. V Ryanově lidském řetězu o šestadvaceti hlasech promluví podle irských tradic i mrtvola, takže čtenář při sestavování celkového dojmu zjistí víc než postavy. Úchvatně zrežírované, v překladu lahůdkově nespisovné. Také láska coby trumfové eso každé irské prózy od dob Jamese Joyce u toho musí být − ano, Ryan říká stokrát ano, jinak je s námi amen.

 

Bohumil Hrabal: Spisy 3 − Novely (Jsme jako olivy)Zastavit čas obřím odstavcem paměti
Bohumil Hrabal: Spisy 3 − Novely (Jsme jako olivy)
2015, Mladá fronta, komentují Václav Kadlec a Jiří Pelán, 492 stran, 699 korun

Jsme jako olivy: teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší. Židovské moudro z úst starého pana Haňti stojí v podtitulu souboru sedmi nejznámějších próz libeňského klasika Bohumila Hrabala. V letech 1964 až 1976 si jejich autor zalezl do tunelu paměti, zastavil čas − například na pivovarském komíně jako v proslulých Postřižinách − a dodal životu v totalitě snesitelný řád aspoň tím, co si každý nosíme v sobě. Metodou amerického kolegy Jacka Kerouaka ze sebe vychrlil dávno promyšlené texty jako průtokový ohřívač. Zatímco oficiální cenzurované verze Hrabalových novel vycházely za komunistického režimu vždy skoro v kolibří velikosti, je jejich nynější sazba v komentovaných spisech rozměrově bližší původně šířenému strojopisu, byť ani knižní formát A4 obří hrabalovské odstavce nerozsekne.

 

Fran Krause: Hlubina temných strachůMám strach, že úzkost není úzkoprofilová
Fran Krause: Hlubina temných strachů
2015, Argo, přeložil Richard Klíčník, ilustroval autor, 144 stran, 289 korun

Kdepak olivy! Tváří v tvář chvílím, kdy nás svět drtí, připomínají leckteří současníci spíš hromádku neštěstí máčeného v láku deprese. Americký kreslíř Fran Krause tyhle strachy od živých i facebookových přátel sesbíral, pojmenoval a podle zákona černého humoru vystavil, aby polechtal děsuplné stíny. Komiksový komplet 101 neuróz, bludů a fobií vystoupal na knižním žebříčku deníku New York Times vysoko, ačkoliv bizarně přepjaté úzkosti nejsou jen doménou USA jakožto psychiatricky rozvinuté "země neomezených možností". V nejlepších příspěvcích do katalogu se nabízejí výlety za zrcadlo, zpoza jehož rámu na nás juká hluboké existenciálno. Zato ty nejslabší potvrzují meze vtipu komiksového stripu: někdy se ta obrazová zkratka může snažit horem dolem i zepředu zezadu, ale nic než banalitku ode dna YouTube nevykřeše.

Související