Gratulovat k sedmdesátinám se dá různě. Jde-li o dirigenta, nabízí se konvenčně připomenout přehled úspěchů a cen − Carnegie Hall, Met, Cena Gramophone, Symfonici BBC, dirigování u všech velkých orchestrů světa − a k tomu přidat přání do budoucna, včetně odkazu na zítřejší slavnostní koncert, kde všichni Jiřímu Bělohlávkovi rádi a hodně hlasitě zatleskáme. Bravo, Maestro!

Ano, jde o Jiřího Bělohlávka, uměleckého šéfa České filharmonie, a tak začíná být zřejmé, že text k narozeninám, má-li být upřímný a k něčemu, musí přece jen stát jinak. Kriticky. Ano, kritik dá dirigentovi nejlepší dárek přece vždy tím, že se pokusí kriticky podívat na jeho dílo, odkaz či dědictví.

Z hlediska toho posledního je na tom Jiří Bělohlávek dobře. Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Marko Ivanović, v současnosti asi nejlepší trojka českých dirigentů pořád ještě mladší generace, se právem považují za Bělohlávkovy žáky. Dirigentův otisk lze spatřovat nejsilněji v jejich pracovitosti, u Hrůši pak v jeho až pedantické přesnosti, kterou si od svého mistra vzal možná až v příliš velkém množství.

Kým je ale Jiří Bělohlávek sám? Jaký je jeho otisk do těla české hudby, které se po revoluci v roce 1989 stávalo stále častěji tělem globálnějším, tělem, které formuje marketing stejně silně jako skutečná hudební práce?

Ať se nám to líbí, nebo ne, o Bělohlávkovi musíme nutně přemýšlet v českém kontextu, přesněji v kontextu České filharmonie, která po revoluci hledala svou tvář dost divoce, přičemž právě Jiří Bělohlávek se v určité chvíli stal obětí této bouřlivé pouti.

V letech 1990 až 1992 orchestr vedl, ale kvůli sporům z šéfdirigentského postu odstoupil. Vše špatné je k něčemu dobré, odchod Bělohlávka z České filharmonie umožnil vznik Pražské filharmonie, kterou dirigent piplal v těch nejdůležitějších dětských letech.

Bělohlávkův návrat v září 2012 do Rudolfina, k prvnímu českému orchestru, byl triumfální. Přišel jako spasitel s titulárními pásky z ciziny, které už nemohl nikdo zpochybnit, protože šest let u Symfoniků BBC, to už ve světě klasické hudby něco znamená. A v té chvíli přinesl i to nejdůležitější: klid a peníze.

Už předtím, v době, kdy Jiří Bělohlávek působil u Slovenské filharmonie (ano, oslavenec je federální šéfdirigent), dával jasně najevo, že bez peněz se dobrá klasická hudba dělat nedá. Je zásluhou Jiřího Bělohlávka, že to čeští politici i díky silné mediální podpoře ve světě proslaveného dirigenta snad konečně vědí a už nikdy se nepokusí zničit Českou filharmonii či jinou veřejnoprávní kulturní instituci tím, že ji finančně přidusí.

Kritika ale nejvíce zajímá hudba, přirozeně. Způsob, jakým ji Jiří Bělohlávek dělá, zážitky, které mu po jeho interpretacích zůstávají v duši a těle, srovnání s předchozími dirigenty, kteří vytvářeli tradici České filharmonie.

Tím Bělohlávkovi nejbližším byl Václav Neumann, který vtiskl orchestru tradici intelektuálně poučeného hraní. Je to cítit zejména v Neumannových výkladech Gustava Mahlera, které ve vydaném kompletu patří k tomu nejlepšímu, co filharmonie kdy nahrála.

Neumann byl intelektuál, myslel hudbu i hudbou, ale ve všech rozhovorech i archivních záběrech ze zkoušek a koncertů dokazuje, že svůj intelektuální vhled dokázal přenést do silné emoce. A tak i hráči tvrdí, že Neumann zapaloval, zatímco Bělohlávek sází více na pečlivost, přesnost a jistou akademickou krásu hudby.

Koncert jako dort

Šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek oslaví 70. narozeniny až 24. února, narozeninový koncert pro jeho přátele v plném pražském Rudolfinu ale proběhne už zítra. Kromě Bělohlávka jej bude dirigovat Jakub Hrůša, vystoupí například basbarytonista Adam Plachetka. Do Prahy kvůli koncertu přilétá finská sopranistka Karita Mattilová, která bude pod Bělohlávkovou taktovkou v dubnu s Českou filharmonií zpívat Kostelničku v koncertním provedení opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa.

Přitom ještě nahrávky z 90. let, kdy Jiří Bělohlávek svobodně divočil v orchestru PKF, jsou nabité emotivní energií, a nejsou to zdaleka jen mahlerovské desky s Dagmar Peckovou, která tehdy šplhala k vrcholu svého umění.

Bělohlávkův akademismus není úplně na škodu, ale někdy brání vniknutí do skladby, zejména pak v modernější hudbě, takže takový Stravinskij je v jeho podání neoklasik až učebnicově klasický.

Ale třeba také Suk nebo Dvořák by při trochu menší úctě k tradičnímu výkladu mohli zvonit úplně jinými barvami a tóny, které uměl tak pěkně objevovat třeba dirigent Rafael Kubelík (pusťme si soubor Dvořákových symfonií od Kubelíka a s ním nový komplet od Bělohlávka a České filharmonie − jsou to úplně jiní Dvořáci…).

Pozoruhodné je, jak se akademická čistota Bělohlávkova čtení hudby naopak potkala s Bohuslavem Martinů. Soubor jeho symfonií, které jsou spolu s obecnou popularitou skladatelovy hudby v cizině jistě zásluhou Bělohlávkovou, je vpravdě geniální.

Buď je to tím, že i Martinů je toliko eklektický akademik, anebo tím, že se Jiří Bělohlávek nad jeho hudbou obdivuhodně a překvapivě rozohnil. Bělohlávkův Martinů − to je oheň rytmů, příval emotivní, přestože promyšleně vznikající energie, která jindy naneštěstí chybí.

Kritik je egoista zážitku, který touží po tom nejlepším a výjimečném. Proto také Jiřímu Bělohlávkovi přeje, aby tak jako do Martinů dokázal i po sedmdesátce pronikat rovněž do jiných skladatelských kosmů. I když věk a nemoc, s níž dirigent hrdě bojuje, oslabují nejen tvůrčí síly, ale možná také interpretační odvahu. "Nechť pod rukou tvou, vši mramory tají…"

Související