Mnohdy se stává, že hudebníci trpce litují uspěchaného vydání ještě nedozrálého projektu, protože vznikl za omezených technických možností ve studiu nebo kvůli špatné smlouvě s vydavatelem, jenž se podpoře nové desky nevěnoval. Řada takových muzikantů se proto po letech k nepovedenému projektu vrátí a natočí ho znovu.

Jenže třiasedmdesátiletý John Cale, považovaný za jednoho z nejkreativnějších muzikantů, kteří se kdy v moderní hudbě objevili, přepracoval album Music for a New Society, ačkoliv jej odborníci považují za jedno z jeho nejlepších a zdánlivě na něm nebylo co vylepšit. Ohlas Caleova nynějšího experimentu pod názvem M:Fans překročil všechna očekávání.

Původní verzi Music for a New Society natočil John Cale v roce 1982, skoro patnáct let po odchodu ze skupiny Velvet Underground. Bylo to nízkorozpočtové album, na němž kromě jedné skladby účinkuje jen John Cale, jeho piano a tu a tam křehké elektronické zvuky.

Zvláštní atmosféru vytvořil skladatel pomocí mixu. Písně a především jejich klavírní doprovod zní v neagresivním studeném prostoru, v nekonečných rozměrech kosmu. Deska by se dala označit za ambientní, ale takovou hudební koncepci surově narušují texty, z nichž některé Cale napsal společně s dramatikem Samem Shepardem.

Jsou to hořké, melancholické příběhy, plné pocitů osamělosti, strachu a smutku, které by se daly umístit do světa mezi baladami Leonarda Cohena a albem Berlin Lou Reeda. V dobových recenzích se dokonce psalo o tom, že hrdinové písní z temného alba hledají ve svých vyprávěních spasení.

Nová Caleova nahrávka M:Fans se snaží vidět bolest a utrpení z jiného úhlu. Na albu se podepsala smrt Caleova dávného spoluhráče, přítele i soupeře Lou Reeda, která přišla právě v době, kdy autor pracoval na přepracování starého alba. Údajně to je příčina toho, proč Cale "orámoval album úzkostí místo smutkem", jak řekl. V aktualizovaném kontextu se pak k Reedovi nově vztahují nejméně dvě písně − If You Were Still Around a hymnická Back to the End.

Cale je analytickým typem umělce a zajímavým vykladatelem vlastního díla. M:Fans lze proto chápat jako uměleckou studii o tom, jak se za třiatřicet let změnil autor a naše civilizace. Ta je plná nových textur, hlučnější, agresivnější a bezohlednější. Navenek se tváří uhlazeně, ale zpoza naleštěného povrchu se ven dere krutost a nenávist. Pasivní chlad vystřídala agrese.

Album

John Cale
Music for a New Society / M:Fans
Domino-Publishing 2016

Takovou proměnu světa hudebně reflektují i přepracované písně na M:Fans. Texty příběhů zůstávají skoro stejné, protože základní lidské problémy se nemění. Ale Calea tentokrát doprovází rocková kapela, která se navíc v některých skladbách nebojí sáhnout k rytmickým základům, jež by mohly používat i hiphopové hvězdy ke svému rapu.

Původní Caleova deska byla lehce nervózní, nová verze je víc napjatá, někdy dokonce vzteklá. Místo jednoznačného piana zní široký sortiment klávesových nástrojů. Elektronika už není skrytá v pozadí, ale trčí vpředu. Často je velmi nepříjemná, připomíná běžící vrtačky a vytváří z dávných písní dramatická zastavení, ještě zesílená občasným chaosem anonymních, různě zkreslených hlasů.

Caleova "rekontextualizace" vychází jako dvojalbum společně s pečlivě remasterovanou verzí původní desky Music for a New Society, takže posluchač má možnost srovnat oba přístupy ke stejnému repertoáru. Cale neupřednostňuje ani minulost, ani současnost. Názor nechává na posluchači a jeho emocích.

Spolu s poslední deskou nedávno zesnulého Davida Bowieho tak Caleovo dvojalbum přináší v průběhu jediného měsíce nový rozměr avantgardního rocku, nehmatatelný pohled na proměny světa počátku 21. století, skrytý daleko za možnostmi lidských slov.

Caleova deska není příjemná, ale má v sobě magickou přitažlivost.

Související