Jiří Kratochvil: ... Lůžko je rozestlané

Jsem zaměstnán jako revizní technik v Brněnských vodárnách a kanalizacích a byl jsem z těch, co nadšeně přivítali rozhodnutí o generální stávce. Dohodli jsme se, že se všichni v poledne sejdem před pisáreckou vodárnou a Brunek, který umí hlavy, namaluje Havla s královskou korunou a nápisem Havel na Hrad! Někdo (Béďa?) byl proti té koruně, že se tím zesměšní tak smrtelně vážná věc, ale zůstal s tím názorem sám. Ale pak jsem těsně před polednem zavolal Milošovi, že mi teď telefonovali z nemocnice, že se tam právě probrala z kómatu má dávná kamarádka, a chci tam hned zajít a taky nevím, jak dlouho se tam zdržím.

Co blbneš?! vztekl se Miloš do telefonu. Můžeš za ní až po stávce, ne? Že se zrovna ty budeš chtít ze stávky vyzout...

Nechcu se z ničeho vyzout. Je to má kamarádka z dětství, chodím za ní po celou dobu, co tam leží, a teď se konečně stalo, s čím už nikdo nepočítal.

Tak jestli to nevíš, upozornil mě Miloš, tak teď právě se celý národ probouzí z kómatu, konečně se stalo, s čím už nikdo nepočítal, a to je snad přednější než nějaká dávná spolužačka.

Před Nemocnicí Milosrdných bratří se už shromáždil hlouček těch, co se mohli na ten čas urvat z nemocničního provozu, aby taky podpořili generální stávku. Když se Matěj pokusil proklouznout kolem, chytil ho někdo za rukáv, že teď není čas návštěv. Ale jedna ze sestřiček zavolala: Je to zázrak, pane Pěšina! Probrala se a vypadá to, že už je úplně v pořádku. Je tam teď s ní Anička, ta, co vám telefonovala. To budete koukat.

Matěj, který sem celá ta dlouhá léta každý týden chodil, byl teď tak vyšinutej, že omylem zabloudil až do porodnického traktu a musel být kýmsi tím správným směrem dost hrubě postrčen. Ale potom tam ještě chvíli stál u dveří a pečlivě zahříval cínovou kliku.

Eva Hallerová měla separovaný nemocniční pokojík a se zvláštní péčí. Celých těch jednačtyřicet roků, zatímco komunistický režim procházel všelikými peripetiemi a dokonce i otřesy a všelijak tuhl a zas ožíval, Eva jen nehybně ležela stále v tomtéž pokojíku a stále v téže posteli a ze vzdáleného světa, z bankéřského Švýcarska, nepřetržitě proudily peníze mocným penězovodem, zajišťujícím, že se o Evu nadstandardně starali a každý měsíc posílali do Bernu podrobnou zprávu o jejím, ostatně setrvalém zdravotním stavu.

O české bankéřské rodině Hallerů (nejmenovali se Hallerovi, ty záměrné nepřesnosti mi musíte prominout) se říkalo, že „vlastní doly krále Šalamouna“, čímž se měl obrazně pojmenovat obdiv k té obrovské finanční moci, již Hallerovi reprezentovali. Proto nikoho nepřekvapilo, že se Petr Haller, Evin otec, pokusil zabránit komunistickému převratu právě silou té Hallerovic finanční moci. A možná by se mu to i podařilo a vše by se ubíralo jiným směrem, aspoň v zemích Koruny české, kdyby jeho sedmiletá dcerka neupadla po nešťastném úraze do kómatu (uklouzla na zahradě na mokré trávě a hlavou o kamenný sloupek). Od tohoto okamžiku ztratil její otec zájem o všechno kromě starostí o své dítě. Nejraději by ji svěřil péči těch nejlepších evropských lékařů, ale protože po takovém úraze se nesmělo ani minutu otálet, zajel s ní do Nemocnice Milosrdných bratří, kde se znal s někým z personálu. Lnul k dcerce tím zoufalým způsobem charakteristickým pro ty, kdo přišli tragicky o svou milovanou ženu. Ale to už komunistická bezpečnost vyčíhla, že sílu finanční moci teď vystřídala otcovská láska, a že kdyby se v té věci obrátili o radu na samotného Stalina, odpověděl by: Što dumajete, tovarišči, kolik divizí má láska? A tak si hned přišli pro už bezbranného Hallera. Okamžitě jim za záchranu Eviččina života nabídl všechno, co v téhle nešťastné zemi vlastnil, ale tím už je nedojal, ve chvíli, kdy ho zatýkali, jim to už stejně patřilo. A opravdu jen pár hodin rozhodlo o tom, že jeho bratru, Evinu strýci Emilovi, se ještě podařilo utéct do Švýcar, tam, kde Hallerovic bankéřská rodina měla v bezpečí tu největší část svých „dolů krále Šalamouna“. Pro bratra už nemohl udělat lautr nic, ten pak už navždy zmizel v kriminálech a pracovních lágrech, a tak aspoň ihned pustil žilou bankovnímu kontu, aby tím své neteři zajistil (když totiž zjistil, že nemá šanci dostat ji do Švýcar, komunisti si ji drželi jako rukojmí, tedy jako klíč k té švýcarské bance) slušný život v kómatu. Ale můj Bože, co je to „slušný život v kómatu“? Když potom na začátku šedesátých let strýc Emil přecenil své síly, anžto se vsadil, že v lokalitě Obersee přeplave Bodamské jezero, na věci se nic nezměnilo, protože penězovod byl i po jeho smrti trvale zajištěn Emilovým nezlomným bankovním příkazem. A tak i další generace švýcarských Hallerů přijala jako neměnný fakt, že mají vzdálenou příbuznou, a to hned dvakrát zakómatovanou: v kómatu po jejím úraze a také v komunistickém kómatu „na věčné časy“. A vůbec je nenapadlo něco s tím třeba podniknout v čase uvolnění, totiž v šedesátých letech: bylo pohodlnější nemít tu zakómatovanou na očích. Jen si ověřili, že penězovod a pravidelné informace o setrvalém zdravotním stavu Evy Hallerové fungují i poté, co se do Československa nahrnuly Brežněvovy tanky. A teprve až zpráva, že jejich vzdálená příbuzná se náhle probrala z kómatu a že se zároveň nadzvedla železná opona, je přivedla trochu do rozpaků.

Ale zatímco vám to tu povídám, Matěj ještě pořád zahřívá nemocniční kliku, a tak ho teď vypravěč, totiž já, dloubne lehce do žeber a přiměje vejít.

Sestřička Anička, s kterou jsem se tady pravidelně setkával, se na mne mile usmála a obrátila můj zrak k postavě stojící u okna. A tiše mě zasvětila do situace. Na stěně viselo velké zrcadlo, které sestřička narychlo odněkud splašila, a pacientka se v něm pak zhlížela, vyrovnávajíc se tak se svým vzhledem. A taky poslala Aničku pro pár všelijakých drobností, však sám hned uvidím jakých. A sestřička mi teď nabídla, že nás tam nechá o samotě, ale kdybysme něco potřebovali, že mám zazvonit.

Eva tam pořád stála u okna, obrácena ke mně zády, ale s jejími vlasy se něco — každé tři měsíce ji tady stříhali, posadili ji jako velikou loutku a podepřeli polštáři a ještě vsedě přidržovali a čerstvě ostřihanou pak ofotografovali a fotočku vždy poslali těm vzdáleným bernským příbuzným, co byli na švýcarském konci toho pohádkového penězovodu — ale s těmi jejími vlasy se teď fakticky něco stalo, a nevěděl jsem co. Ale potom se už odvrátila od okna a uviděl jsem, že má vpředu, nad levým spánkem, přichycenu ve vlasech květinu, živou žlutou růži.

Nikdy na to nezapomenu. Totiž nemám šanci zapomenout. Jako školačka si každý den nosila do třídy bílou konvičku s vodou. A před vyučováním si růži z vlasů vyjmula a uložila do konvičky a tu pak někam schovala. Byl jsem připraven zle se servat s každým, kdo by se chtěl pokusit na konvičku anebo na tu růži třeba jen sáhnout. Ale nebylo to zapotřebí. Ti sedmiletí kluci kupodivu ctili Eviččinu výstřednost. Ale možná jen proto, že všichni dobře věděli, že kdyby její tatínek jen trochu chtěl, mohl by si koupit celou naši školu, přidělat jí kolečka a udělat z ní pojízdnej holubník, což byl sen nás kluků, a tak šlo o to si ho nenasrat, a třeba jednou naplní ten náš sen.

Bylo tak ohromující znova uvidět tu žlutou růži, zrovna tak jak před jednačtyřiceti lety.

Kdo jste a co tady děláte? chtěla vědět.

Chystal jsem se říct: Jsem tvůj dávnej kamarád, jsem Matěj, Evičko. Přece Matěj Pěšina! Ale místo toho ze mě k mému zděšení vyhrklo: Hovno, prdel, sračka — a z Evičky zas okamžitě vyjelo — to je naše značka!

Několik vteřin jsme na sebe nehybně hleděli a pak jsme vybuchli smíchy. A potom se dotkla té žluté růže ve vlasech a pomalu sjela prsty po tváři a pak řekla: Ty seš Matýsek! Ten hajzlík Matěj Pěšina! Nemáš tušení, jak jsem ráda, že tě zas vidím. Ukaž se. A šla blíž a zblízka si prohlížela rukopis času na mé tváři. No jasně, seš to ty. A objala mě. A do ucha mi přitom zašeptala: Kunda, píča — to je moje číča.

Ach ne, nepohoršujte se, už to spěchám vysvětlit. Hovno, prdel, sračka, to byla v našich sedmi letech opravdu naše značka, naše dětské heslo, náš tajný kód, kód střežící naše dětská tajemství. I přes štítivý odpor Eviččiných rodičů jsem byl její nejlepší kamarád. Kluk z ulice. Moje maminka — umývačka nádobí v brněnských restauracích, a otec se mi prostě někam vypařil. Čili byl jsem přímo křišťálově vybroušenej klenot proletářskýho hajzlíka, proletářskýho spratka. Přinesl jsem do života maličké princezničky se žlutou růží ve vlasech, princezničky, která už chodila do baletu a hrála na klavír a už v těch sedmi letech uměla docela slušně francouzsky a anglicky, přinesl jsem jí tam žírnou přisprostlost maličkýho fakana, toho ničemnýho brněnskýho grázlíka, který pro Eviččino potěšení přímo čpěl vulgaritou.