Janotova kytara se skrývá za palmou, texty potvrzují výjimečnost českého písničkáře

Kniha sebraných textů šestašedesátiletého písničkáře Oldřicha Janoty, kterou nedávno vydalo nakladatelství Torst, jako by plula v beztížném prostoru. Asi jako její autor sám − éterický guru, který inspiroval "polovinu" české hudební scény, ačkoliv jeho popularita je zřetelná asi jako slza v moři vody.

Na dvě stovky Janotových textů plynou knihou bez jakéhokoliv časového určení, vysvětlení, doslovu, předmluvy či rozboru, který by titulu shrnujícímu tvorbu čtyř desetiletí natolik významné osobnosti náležel. Jenže Janota to tak chtěl.

Sbírka textů nazvaná Kytaru s palmou navíc vyšla až patnáct let po podpisu smlouvy s nakladatelem. Janota, který čas vnímá svérázně, dokonce rozepsal k textům komentáře, ty ale nakonec stáhl.

Čtenář tak otevírá knihu oholenou jako bradu po ránu, a pokud nemá alespoň základní ponětí o Janotovi, mohou ho na jejím počátku vyděsit třeba banální rýmy typu nádobí / rádoby. Postupně ale janotovská poetika akceleruje výraznými obrazy, když třeba "včerejší doteky tolik bolí / to jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích".

Janotova kytara se skrývá za palmou

Editor Janotovy knihy a znalec jeho tvorby Jaroslav Riedel potvrzuje, že texty jsou až na výjimky chronologicky uspořádané. Podle Riedela přináší sbírka Kytaru s palmou v zásadě komplexní obraz o Janotových písních a širší by mohla být nanejvýš o dvacet až třicet nezařazených textů − ty však podle editora nejsou natolik podstatné.

Za nejsilnější Janotovo autorské období označuje Riedel první polovinu osmdesátých let. "Tehdy měl Janota záchvat geniality. Během krátké doby složil většinu svých nejlepších písní," připomíná editor.

Janota na počátku sedmdesátých let, kdy začínal, napodoboval písničkáře Jaroslava Hutku, ale sám se stal později nenapodobitelným. "To nejlepší, co napsal, má světovou úroveň," míní Riedel s tím, že kdyby byl Janota Angličan nebo Američan, patří dnes díky své nadčasové tvorbě ke světové špičce.

Riedel není sám, kdo si to myslí. Pozoruhodný je fakt, že Janota, který zatím vydal desítku oficiálních alb, patří k "pirátsky" nejnahrávanějším českým hudebníkům. Existují vyšší stovky záznamů jeho koncertů, jejichž nahrávání se po celou Janotovu dráhu pravidelně věnují desítky písničkářových příznivců.

Staré koncertní nahrávky jsou dnes dokonce už digitalizované, přesně datované, kolují v určité komunitě a dokládají Janotův hudební vývoj. Řada týchž Janotových koncertů navíc existuje v několika záznamech pořízených různými lidmi.

Fakt, že Oldřich Janota je mnohdy na české hudební scéně vnímán jako "míra všech věcí" a takřka "národní umělec", potvrzuje i jedna nejprozaičtější, ekonomicky vyčíslená skutečnost.

Nakladatelství Indies Scope právě vydalo komplet osmi Janotových alb většinou dosud nepublikovaných nahrávek vysbíraných z velkého množství dat více či méně historických záznamů. A tato edice byla podpořena na tuzemské poměry pro "pop-music" ne tak obvyklým, dvousettisícovým státním grantem.