Telefon zazvonil, když David Mareček seděl ve své kanceláři ředitele Filharmonie Brno. Bylo to v létě 2010 a volalo ministerstvo kultury, aby se zeptalo, zda Mareček nemá chuť přihlásit se do konkurzu na ředitele České filharmonie.

"Děkuji pěkně, ale nemám," odvětil Mareček a poukázal na tehdejší finanční problémy, neschopnost managementu a nepokoje mezi odboráři. To všechno přispělo k tomu, že kdysi uznávaný světový orchestr rychle upadal do zapomnění.

Ale ministerstvo bylo neodbytné, Mareček se nakonec přihlásil − a dnes je situace úplně jiná. Česká filharmonie ožila, má světového šéfdirigenta, zve si prvotřídní sólisty, s úspěchem koncertuje po světě a natáčení má naplánované na mnoho let dopředu.

Je vlastně paradox, že za to vděčí právě Marečkovi − tak jako před lety nevypadal jako pravděpodobný zachránce prvního českého orchestru, dodnes nepůsobí jako ředitel podobné instituce.

Marečkovou "srdcovkou" je komorní hudba, výtečně hraje na klavír, i když koncert odehraje nanejvýš jeden ročně a učit na klavír kvůli vytížení v České filharmonii přestal. Místo toho se Mareček učí sám − naposledy třeba uvádět před kamerou živé přenosy koncertů České filharmonie do kin.

Kde přesně nastal obrat v České filharmonii? Mareček si vybavuje, jak si s generálním manažerem orchestru Robertem Hančem krátce po nástupu do funkce sedli a postupně konstatovali, že nefunguje marketing, PR a že těleso nemá žádnou dlouhodobou strategii. "To ale znamenalo, že se z toho dna můžeme jedině odrazit," konstatuje dnes Mareček.

Devětatřicetiletý brněnský rodák se do klasické hudby pustil díky svému dědečkovi, amatérskému hudebníkovi, který sbíral nahrávky a s vnukem hrával čtyřručně na klavír. Mareček absolvoval brněnskou konzervatoř v oboru klavír a dirigování, klavír poté studoval ještě na JAMU.

Doteď si vzpomíná na formující studentské výlety do vídeňského Musikvereinu, kde se spolužáky kupovali zlevněné vstupenky na stání. "Zažil jsem tam všechny velké evropské i americké orchestry a dirigenty," vypráví Mareček, který se prý právě v Musikvereinu naučil rozlišovat, jak různě orchestry znějí a čím je jejich zvuk výjimečný.

Manažerem se Mareček stal tak nějak automaticky. První "manažerské rozhodnutí" udělal patrně ve dvanácti letech, když se rozhodl vyměnit cellistu ve svém školním kvartetu. Když byl v sedmadvaceti letech na brněnské konzervatoři jmenován zástupcem ředitele, začal organizovat školní koncerty.

"Přišlo mi to pošetilé, ale kolegové mě povzbuzovali, tak jsem to zkusil," krčí rameny Mareček.

Čtyři roky poté se přihlásil do konkurzu na dramaturga Filharmonie Brno, kde uspěl, a když orchestr dva roky poté začal hledat nového ředitele po odchodu Bohuše Zoubka, Mareček to zkusil podruhé − a opět úspěšně.

Před kamerou

Je sobota odpoledne a těsně před přenosem předvánočního koncertu České filharmonie panuje v chodbách Rudolfina mírný zmatek. V jeho středu ale David Mareček stojí před televizní kamerou jako profesionál a vítá diváky v kinech – načež během následujících dvou hodin oběhne celou budovu.

A vede rozhovory s dirigentem, sólisty i sborem.

"Ještě okolo poledne jsem měl chuť vypnout si telefon a prostě jít domů," přiznává, že si v roli moderátora živých přenosů stále není jistý.

Mareček se cítí stejně, když koncertuje na klavír. "Když jsem vloni v březnu hrál s Jerusalem Quartetem, měl jsem trému, že jsem málem nedošel k nástroji," říká.

"Prvních šest měsíců ale byla katastrofa," ohlíží se dnes Mareček, kterého během té doby opustila finanční ředitelka a na odchodu už byl i Robert Hanč. Teprve když si s ním Mareček sedl a dlouze probrali, kudy Filharmonii Brno vést, začala se situace obracet k lepšímu.

O konkurzu na ředitele České filharmonie začal Mareček vážně uvažovat, teprve když pochopil, že ministerstvo kultury chce do Česka zpět přivést dirigenta Jiřího Bělohlávka.

Mareček si s ním sjednal schůzku, vymysleli, kam orchestr směřovat, a určili si podmínku, že hráčům musí stoupnout platy.

"Když jsem pak šel na pohovor před komisi, která ředitele vybírala, sdělil jsem jim, že jestli si zvolí náš koncept, budou na něj muset najít finanční prostředky," zdůrazňuje Mareček.

Komise si jeho a Bělohlávkovu koncepci vybrala a v únoru 2011 Mareček nastoupil jako ředitel České filharmonie. Z Brna sem přivedl nejen Roberta Hanče, ale i Adélu Bartákovou, dnes koncertní a projektovou manažerku České filharmonie.

Přestože orchestru stouply platy, i tak se filharmonici s novým vedením sžívali postupně. "S uměleckou radou jsem se setkal ještě před nástupem, abych se ujistil, že mě neroztrhají na kusy," říká Mareček, byť uznává, že i po nástupu jej někteří z hráčů České filharmonie chvíli měli jen za "nějakého Brňáka".

Postupně si však získal jejich důvěru − třeba tím, jak s Hančem rychle zareagovali během turné České filharmonie po Japonsku, toho času zasaženém zemětřesením a vlnou tsunami. A situace se měnila i doma, kde zafungovala marketingová kampaň, do Rudolfina přicházelo čím dál víc posluchačů a počet abonentů filharmonie vytrvale rostl.

Orchestr začal víc jezdit do světa − a kdo nevěřil vysněným destinacím nového managementu, uvěřil nejpozději předloni na podzim, kdy se Česká filharmonie po deseti letech vrátila do Carnegie Hall. Tentýž rok u prestižního vydavatelství Decca vydala komplet Dvořákových symfonií.

To neznamená, že teď by orchestr usnul na vavřínech. Právě nahrává komplet Čajkovského symfonií s věhlasným dirigentem Semjonem Byčkovem a do konce sezony vystoupí s významnou sopranistkou Karitou Mattilou či houslistkou Anne-Sophie Mutterovou.

"Česká filharmonie začala být víc vidět, ale pro ni samotnou byl nejdůležitější příchod Jiřího Bělohlávka," připomíná Mareček. "Ne všichni členové orchestru ho bezvýhradně zbožňují, ale všichni vidí, jak tvrdě pracuje, a všichni k němu mají úctu," dodává.

Česká filharmonie se mění dodnes − jen to možná navenek není tolik vidět. I v loňském roce stoupal důraz na vzdělávací programy, měnily se interní směrnice a pokračovala výměna repertoáru tak, aby orchestr mohl častěji hrát Čajkovského a v budoucnu možná Mozarta a Schuberta.

"Za pět, deset let nejpozději se ve světě musíme zbavit nálepky orchestru, který hraje jen českou hudbu," míní Mareček, podle nějž by se pak Česká filharmonie nemohla dál vyvíjet.

Marečkovi končí smlouva v roce 2017 a její případné prodloužení prý zatím neřeší. Momentálně si ředitel České filharmonie užívá to, co nazývá nejlepším zaměstnáním v Praze. "Kdyby mě ta práce nebavila, stres by mě do tří měsíců zabil. Ale já mám to štěstí, že dělám něco, co mám rád," uzavírá.

Související